ECLI:CZ:US:2009:1.US.645.09.1
sp. zn. I. ÚS 645/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele ak. arch. Ing. J. H., zastoupeného prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewettrem, DrSc., advokátem v Praze 6, Zavadilova 1888/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 98/2005-186 ze dne 7. září 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 260/95-141 ze dne 23. července 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 98/2005-186 ze dne 7. září 2005, jímž byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 260/1995-141 ze dne 23. července 2004. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 569.782,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto navrhl jejich zrušení.
Porušení základních práv na spravedlivý proces a v důsledku toho i porušení základního práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Po stručném uvedení průběhu řízení před obecnými soudy poukázal na vady rozhodnutí soudu prvního stupně. Vytýká mu, že odmítnutím důkazů bez řádného odůvodnění byl nedostatečně zjištěn skutkový stav; bez tohoto odůvodnění se jedná o opomenuté důkazy, které zakládají nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. Dále soudu prvního stupně vytýká, že své rozhodnutí, zejména ve vztahu k hodnocení důkazů, nedostatečně odůvodnil.
Odvolacímu soudu, jehož rozhodnutí rovněž napadá, pak stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k odvolacím důvodům, nevyrovnal se s odvolacími námitkami, a že zároveň porušil zásadu rovnosti stran. Odvolací soud se rovněž řádně nevyrovnal s navrhovaným dokazováním, a to ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Věcně pak namítá, že soud nesprávně dovodil, že vydané předběžné kolaudační rozhodnutí v době probíhajícího kolaudačního řízení nahrazuje v plném rozsahu následné meritorní rozhodnutí stavebního úřadu o způsobilosti stavby k užívání; tato skutečnost má - podle stěžovatele - rozhodující vliv na počítání a běh lhůt.
Stěžovatel se dovolal i ochrany svého vlastnického práva, neboť zhodnotil nebytové prostory a žalované družstvo toto zhodnocení odmítá uhradit.
Stěžovatel kritizuje i pochybení dovolacího soudu, jež spatřuje v nezhojení vad práva na spravedlivý proces; toto rozhodnutí však ústavní stížností nenapadá.
Konečně stěžovatel namítá, že celé řízení je stiženo i řadou průtahů, čímž je porušen čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 6 ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti plně odkázaly na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 260/95 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se domáhal vůči žalovanému (Bytovému družstvu v Praze 6, Puškinovo nám. 494/4) zaplacení částky 569.782,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedenou částku vložil se souhlasem právního předchůdce žalovaného do rekonstrukce ateliéru v Praze 6 a zároveň do společných prostor domu a zřídil rýsovnu a dvě komory při ateliéru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky je nutno vycházet z dohody, kterou mezi sebou uzavřeli v únoru roku 1977, v níž byly výslovně uvedeny práce, které se zavázal uhradit právní předchůdce žalovaného. Soud z ustanovení §165 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. dovodil, že uživatel nesmí provádět stavební úpravy ani jiné podstatné změny bez souhlasu organizace, a to ani na svůj náklad; stejně tak - podle ustanovení §166 a §194 občanského zákoníku - je organizace oprávněna provést stavební úpravy bytu a jiné podstatné změny v bytě jen v dohodě s uživatelem. Soud prvního stupně vycházel z citovaných ustanovení zákona a usoudil, že pro rozsah i finanční podíl na adaptacích byla směrodatná dohoda účastníků. Jiný právní podklad zde nebyl. Prováděl-li stěžovatel dále větší rozsah prací, než bylo uvedeno v dohodě, pak není možné - podle názoru soudu prvního stupně - požadovat po žalovaném, aby je finančně hradil, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětnou věc tedy nelze posuzovat z titulu plnění neoprávněného majetkového prospěchu - bezdůvodného obohacení a nepřihlédl z tohoto důvodu ani k námitkám promlčení vzneseným žalovanou stranou.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 98/2005-186 ze dne 7. září 2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se soudem prvního stupně je třeba se ztotožnit v tom, že jediným prokázaným smluvním podkladem pro realizaci a financování jakýchkoliv stavebních prací v podkroví domu č.p. 494 mezi stěžovatelem a žalovaným (jeho právním předchůdcem) je dohoda z února 1977. Obsahem této dohody a z ní vzniklými nároky se zabýval Obvodní soud pro Prahu v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 203/79, v němž byla stěžovateli z tohoto titulu přiznána částka 4.445,70 Kč, zatímco ve zbývající částce 15.747,- Kč byl uplatněný návrh zamítnut. Dále uvedl, že v řízení nebyl prokázán jakýkoliv jiný smluvní podklad ani pro realizaci dalších stavebních prací, ani pro jejich financování. V roce 1977 se žalovaný prostřednictvím svého předsedy pouze zavázal, že přijme stěžovatele za člena družstva, a to nejdéle do 4 měsíců po kolaudaci stavebních úprav s tím, že prostředky stěžovatele vložené do rekonstrukce budou následně pokládány za součást jeho členského podílu v družstvu. V roce 1990 se pak žalovaný se stěžovatelem dohodl o úhradě nákladů vložených do vybudování sušárny tak, že tyto náklady budou ze strany žalovaného uhrazeny po dni kolaudace. Dále odvolací soud uvedl, že za situace, kdy neexistuje, resp. nebyl prokázán jakýkoliv smluvní základ pro realizování stavebních úprav ani pro jejich financování, nelze než dovodit, že pokud se majetek žalovaného v důsledku zmíněných prací jakýmkoliv způsobem zvýšil, pak se muselo na jeho straně jednat o bezdůvodné obohacení, neboť k eventuálnímu zvětšení jeho majetku došlo plněním bez právního důvodu. Pokud jde o náklady na sušárnu, absence právního titulu k tomuto plnění byla následně konvalidována dohodou ze dne 23. 10. 1990, byť ani z ní nevyplývá závazek žalovaného k úhradě přesně specifikované částky. Výši těchto nákladů však nebylo třeba zkoumat, neboť žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou odvolací soud posoudil jako důvodnou; sušárna byla kolaudována 30. 3. 1992, promlčecí doba (3letá) skončila 1. 4. 1995 a žaloba byla podána 27. 6. 1995. Pokud jde o zbývající část žalovaných nákladů (rekonstrukce a zbudování ostatních prostor), vycházel odvolací soud z toho, že práce byly dokončeny a vznik případného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného byl završen až ke dni kolaudace, resp. ke dni právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. 8. 7. 1992; nejpozději od tohoto data počala běžet objektivní tříletá promlčecí lhůta, neboť šlo o plnění ze smlouvy (z dohody). Dále odvolací soud uvedl, že až do čtyř měsíců od kolaudace (tj. do 8. 11. 1992) mohl stěžovatel setrvat v dobré víře, že bude přijat za člena s tím, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak následně získá právní titul a bude pojato jako součást členského vkladu stěžovatele do družstva. K uvedenému datu k přijatí za člena družstva nedošlo, bez ohledu na důvody, a proto stěžovatel získal nejpozději následující den, tj. 9. 11. 1992 povědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo za něj odpovídá. Tímto datem počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práv z bezdůvodného obohacení, která skončila dne 9. 11. 1994. I v tomto případě lhůta uplynula řadu měsíců před podáním žaloby (27. 6. 1995), a proto námitka promlčení byla podle názoru odvolacího soudu žalovaným vznesena důvodně.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1469/2006-209 ze dne 11. prosince 2008 odmítnuto jako nepřípustné. Toto rozhodnutí ústavní stížností napadeno není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry, vyslovenými obecnými soudy. Stěžovatel jako základní námitku uvádí neprovedení jím navrhovaných důkazů a nevyrovnání se se svými odvolacími námitkami, čímž prý došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces i k porušení rovnosti účastníků řízení. V souvislosti s uvedenou námitkou pak také vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud - k námitce neprovedení navržených důkazů - především uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neupřesnil, jaké důkazy obecné soudy neprovedly a jakým způsobem neprovedení zcela konkrétních navrhovaných důkazů poškodilo stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Stejně tak stěžovatel nespecifikoval, které odvolací námitky nebyly v rozhodnutí odvolacího soudu vzaty v úvahu.
Z kontextu průběhu řízení před obecnými soudy lze dovodit, že stěžovatel má zřejmě na mysli důkazy týkající se výše uplatňovaných nároků (výše bezdůvodného obohacení), a toho, že práce byly provedeny a v jaké hodnotě. Pokud v těchto okolnostech spatřoval stěžovatel neprovedené důkazy, pak nelze jeho námitce přisvědčit. Odvolací soud k této věci jednoznačně uvedl, že vzhledem k důvodně vznesené námitce promlčení bylo by nadbytečné zabývat se otázkou výše bezdůvodného obohacení (č.l. 188). Totéž uvedl odvolací soud i ve vztahu úhradě nákladů vynaložených na vybudování sušárny. Danou otázkou se zabýval i dovolací soud, který pochybení soudu odvolacího neshledal (č.l. 209 revers). Nelze proto dospět k závěru, že se v daném případě jednalo o tzv. opomenuté důkazy, které mohly zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí ve věci a které by mohly porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces vyvolat.
Další námitka stěžovatele se týká údajně nesprávného stanovení počátku promlčecí doby v návaznosti na kolaudaci a rozhodnutí o užívání stavby. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Obecné soudy, konkrétně odvolací soud a v návaznosti na to i soud dovolací v obou případech jednoznačně stanovily a odůvodnily počátek běhu promlčecí lhůty (úhrada nákladů za vybudování sušárny a úhrada ostatních nákladů); při stanovení počátku promlčecí lhůty vycházely z ujednání mezi účastníky smlouvy (stěžovatel a žalovaný). Jejich odůvodnění vychází ze zjištěného skutkového stavu, není v něm svévole a nelze spatřovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Ani v tomto směru nemohlo napadenými rozhodnutími dojit k porušení práva na spravedlivý proces ani práva na ochranu vlastnictví, jichž se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel konečně namítá i délku řízení před obecnými soudy, tzv. průtahy v řízení. Především je nutno poukázat na to, že stěžovatel tuto námitku vznáší až poté, co řízení bylo pravomocně ukončeno a bylo dokonce rozhodnuto i o mimořádném opravném prostředku. Mimo to, stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem tyto průtahy v řízení spočívaly, netvrdil ani, že tyto průtahy byly způsobeny neodůvodněnou nečinností obecných soudů. Za této situace Ústavní soud toliko konstatuje, že řízení trvalo poměrně dlouhou dobu, avšak nedospěl k závěru, že se jednalo o takovou situaci, která byla způsobilá základní právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu