ECLI:CZ:US:2009:1.US.658.09.1
sp. zn. I. ÚS 658/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 4 To 180/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 To 324/2008, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2008, čj. 2 T 65/2008 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Ing. J. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") pro porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Posledně uvedeným usnesením krajský soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 60.000,-- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm. V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, tudíž nepřípustným. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel podal proti shora označenému usnesení krajského soudu též dovolání. Ze sdělení městského soudu vyplývá, že usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 11. 12. 2008 a jeho obhájci dne 26. 1. 2009 (viz i razítko obhájce na kopii usnesení krajského soudu), přičemž dovolání bylo městskému soudu doručeno dne 20. 3. 2009 a Nejvyšší soud o něm do dnešního dne věcně nerozhodl.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodování. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
František Duchoň
soudce Ústavního soudu