ECLI:CZ:US:2009:1.US.669.09.1
sp. zn. I. ÚS 669/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Výškovická 172, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 487/2008-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces garantovaného v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo potvrzeno podle ust. §219 o. s. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2008 č. j. 29 Cm 222/2007-22. Tímto usnesením bylo odmítnuto jako opožděné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2008 č. j. 29 Cm 222/2007-6. To bylo stěžovateli doručeno dne 13. 3. 2008. Opravný prostředek, který chtěl stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podat, byl stěžovatelem podán sice ve lhůtě (ke dni 25. 3. 2008), ale k nepříslušnému soudu (Okresnímu soudu v Ostravě). Tímto soudem bylo odvolání doručeno krajskému soudu až dne 2. 5. 2008, tedy po uplynutí odvolací lhůty, a proto krajský soud odvolání jako opožděné odmítl. Z tohoto důvodu následně vrchní soud potvrdil usnesení krajského soudu jako věcně správné.
Podle stěžovatele obecný soud posoudil věc nesprávně a porušil zákon, neboť postupoval velice nestandardně, neboť mu nic nebránilo, aby podání stěžovatele přeposlal příslušnému adresátovi (tj. Krajskému soudu v Ostravě) v průběhu dvou dnů, které scházely do konce zákonné lhůty, anebo jej upozornil na vadu podání, což obecný soud neudělal. Podle stěžovatele bylo třeba věc řešit analogicky k ust. §42 odst. 2 o. s. ř. To, že tak obecný soud neučinil, vede podle stěžovatele k tomu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a také čl. 90 Ústavy, neboť soudy jsou v první řadě povinny interpretovat jednotlivá ustanovení z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud dodává, že spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud neshledal, neboť stěžovatel nemůže svou zjevnou chybu chtít přesunout na obecný soud. Je otázkou, zda mohl Okresní soud v Ostravě vzhledem k existenci pro něj závazného spisového a kancelářského řádu postupovat flexibilněji při doručování odvolání příslušnému soudu. Podle názoru Ústavního soudu obecnému soudu ale rozhodně nelze přičítat (a dovozovat z toho porušení základního práva na spravedlivý proces), že se odvolání nepodařilo zaslat příslušnému soudu v zákonné lhůtě pro podání odvolání, neboť celý tento procesní postup obecných soudů byl v prvé řadě vyvolán chybným úkonem samotného stěžovatele, který svoje odvolání podal k nepříslušnému soudu. Neexistuje žádný důvod, pro který by nebylo možné aprobovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou ve svém usnesení odkazuje Vrchní soud v Olomouci. Podle Nejvyššího soudu je pro včasnost podaného odvolání "rozhodující buď datum podání odvolání na poště, pokud je adresováno příslušnému soudu, nebo předložení odvolání příslušnému soudu" (např. R 23/86), tj. v dané věci Krajskému soudu v Ostravě. To se v daném případě nestalo a nestalo se ani to, že by se okresnímu soudu podařilo ve lhůtě pro podání odvolání doručit napadené rozhodnutí tomu soudu, kde jej bylo třeba podat. Názor stěžovatele, že je podání do protokolu (viz i ust. §208 odst. 2 o. s. ř.) shodné s elektronickým podáním, Ústavní soud vzhledem k odlišnému charakteru obou institutů (zcela zjevná vyšší kvalifikovanost podání do protokolu) nesdílí. Z obsahu ústavní stížnosti ani z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by byl stěžovatel obecným soudem nesprávně o odvolání poučen, tudíž je nutno vzhledem k výše řečenému rozhodnutí obecného soudu ústavně aprobovat, neboť fatální chybu stěžovatele (podání nepříslušnému soudu) ovlivňující další osud jeho podání nelze přesunout na obecný soud.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.
Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecného soudu nenalezl taková pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal dostatečný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou
ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu