ECLI:CZ:US:2009:1.US.672.09.1
sp. zn. I. ÚS 672/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 26, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 29. 6. 2006, čj. 16 C 202/2004 - 79, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, čj. 42 Co 591/2006 - 100, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2008, čj. 22 Cdo 3429/2007 - 119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta jeho žaloba, kterou požadoval, aby žalovaná obec Velká Lhota byla povinna umožňovat mu užívat svou místní komunikaci k vyvážení dřeva. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek okresního soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V ústavní stížnosti uvedl, že žalobu podal jako většinový spoluvlastník lesních pozemků i v k. ú. žalované obce. V důsledku dopravního omezení je mu znemožněno svážet dřevo běžnými technickými prostředky přes obec. K jeho lesu není jiný přístup než po předmětné komunikaci. Žalovaná obec svým odmítavým postojem dostala stěžovatele do neřešitelné situace. Jeho žádost o povolení zvláštního užívání silnice silniční správní úřad zamítl. Protože neexistuje právní předpis, na jehož základě by se mohl užívání komunikace domoci, opřel svoji žalobu o ustanovení §127 odst. 3 ObčZ. Se závěrem, vyjádřeným všemi třemi soudy, nesouhlasí, proto mu nezbylo než brojit proti nim ústavní stížností. Podle jeho názoru došlo postupem obecných soudů k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil z napadeného rozsudku okresního soudu, že Obecní úřad ve Velké Lhotě, jako příslušný silniční správní úřad, vydal dne 11. 10. 2002, pod čj. 523/02, rozhodnutí, kterým zamítl žádost stěžovatele o povolení zvláštního užívání komunikace vedoucí přes obec Malá Lhota, opatřenou dopravní značkou, zakazující vjezd vozidel přesahujících hmotnost 8 tun s odůvodněním, že odvozu dřeva lze dosáhnout i jinak. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které Okresní úřad Vsetín zamítl rozhodnutím čj. RD-8194/01-280/9. Týž okresní úřad rozhodnutím ze dne 21. 9. 2001, čj. Žp.les-8464 R/01-Hb, zastavil správní řízení o stanovení podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích v k. ú. Malá Lhota, které bylo zahájeno podáním stěžovatele. I toto rozhodnutí odůvodnil okresní úřad tím, že po provedeném šetření na místě samém dospěl k závěru, že odvozu dříví lze dosáhnout i jinak.
Okresní soud žalobě stěžovatele nevyhověl, protože dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené v §127 odst. 3 ObčZ pro vstup na pozemky ve vlastnictví žalované, které jsou místní komunikací. Nejedná o pozemky sousedící, ani o věcné břemeno, ani o právo cesty, které se týká pouze přístupu k stavbě. Rozsah ochrany, které se stěžovatel domáhá, přesahuje účel a cíl ustanovení §127 odst. 3 ObčZ. To sleduje pouze vstup na sousední pozemek za účelem nezbytné údržby a obhospodařování sousedících pozemků a staveb, na nezbytnou dobu a v nezbytné míře. Požadavek stěžovatele znamená v podstatě neomezené právo cesty přes pozemky žalované. Takovou nezbytnou mírou vstupu, ve smyslu §127 odst. 3 ObčZ, nelze v žádném případě rozumět vjezd těžké dopravní techniky na cestu žalované, na které tak hrozí škoda, která již v minulosti také vznikla. Stěžovatel požaduje vstup v podstatě kdykoliv podle své potřeby, což je rovněž v rozporu s §127 odst. 3 ObčZ. Stěžovatelem navržený výkon práva podle §127 odst. 3 ObčZ se jevil být v rozporu s dobrými mravy a zneužitím práva z jeho strany, neboť vlastníku věci nelze uložit, aby strpěl a umožňoval poškozování předmětu svého vlastnictví, což v daném případě hrozí průjezdem těžké techniky po zmíněné komunikaci.
Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. S odkazem na ustanovení §6 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, konstatoval, dochází ke střetu dvou vlastnických práv - práva stěžovatele jako vlastníka lesních pozemků a žalované obce jako vlastníka místní komunikace a inženýrských sítí. Současně s tím se střetává i výkon práv a povinností stěžovatele jako vlastníka lesa a výkon práv a povinností žalovaného jako vlastníka místní komunikace. Ekonomické důvody a zisk jednoho z vlastníků nemohou být zásadním kritériem pro omezení druhého vlastníka, má-li navíc toto omezení mít za následek vznik škody na jeho majetku. Pokud by soud žalobě vyhověl, porušil by tak zásadu rovného právního postavení všech subjektů v občanskoprávních vztazích a umožnil tak výkon vlastnického práva jednoho subjektu proti druhému způsobem, který by mohl mít za následek poškození jeho majetku. Významná je i skutečnost, že hrozbě poškození by byl vystaven majetek obecní, sloužící k uspokojování potřeb občanů obce. I silniční zákon umožňuje povolit zvláštní užívání komunikace jen se souhlasem vlastníka této komunikace. Tento souhlas není vynutitelný, je však možná dohoda účastníků. Žalovaná obec ve svém stanovisku k žalobě nevyloučila další možné jednání se stěžovatelem za účelem uspokojivého vyřešení sporu. Soud zdůraznil, že stěžovatel má stále právo a faktickou možnost užívat místní komunikaci obvyklým způsobem.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl se závěrem, že není přípustné, protože neřeší žádnou otázku zásadního právního významu. Stěžovatel opíral své právo užívat veřejnou pozemní komunikaci ve vlastnictví žalované o §127 odst. 3 ObčZ a jen tato skutečnost založila pravomoc soudu k projednání věci. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002. V tomto rozsudku se uvádí, že kritériem pro posouzení, co je nezbytnou dobou a nezbytnou mírou, ve smyslu §127 odst. 3 ObčZ, není omezení vlastnického práva, ale objektivní potřeba toho, kdo se práva, podle uvedeného ustanovení, dovolává. Ale i to má své meze. Pokud by míra nezbytnosti dosáhla takového stupně, že by se omezení vlastnického práva blížilo nebo rovnalo omezení, založenému věcným břemenem, není namístě přiznat právo podle §127 odst. 3 ObčZ. Jednalo by se o výrazné omezení vlastnického práva bez jakékoliv náhrady. Takovéto omezení bez náhrady není přípustné, neboť by neúměrně zvýhodňovalo žalobce na úkor žalované. Navíc soukromé právo nelze prosazovat v rozporu s veřejnoprávními předpisy, přičemž regulace užívání pozemní komunikace náleží veřejnému právu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a tvrdí, že soudy porušily jeho právo na ochranu vlastnického práva. Vytýká obecným soudům, že se s daným problémem dostatečně nevypořádaly. Polemizuje s jejich právními závěry a je přesvědčen, že se vůči žalované obci nachází v nerovnoprávném postavení. Trvá na tom, že na své lesní pozemky nemá jiný přístup než po předmětné komunikaci.
Jedná se o argumenty, které jsou v podstatě totožné s těmi, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání i v dovolání. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Důvody svého rozhodnutí opřely o příslušná ustanovení občanského zákoníku, zákona o pozemních komunikacích i zákona o obcích. Jak správně konstatoval odvolací soud, v předmětné věci stěžovatel prosazuje ochranu svého vlastnického práva proti ochraně vlastnického práva žalovaného. Na právním závěru odvolacího soudu, který uvážlivě hodnotil střet vlastnických práv obou stran sporu, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Jak soud odvolací, tak i dovolací, se argumenty stěžovatele podrobně zabývaly, jak lze zjistit z odůvodnění napadených rozhodnutí, na která se tímto odkazuje. Situace stěžovatele není neřešitelná, jak se snaží tvrdit. Z celého řízení před obecnými soudy je zřejmé, že stěžovatel (což vyplývá i z rozhodnutí správních orgánů) má možnost řešení dopravy dřeva ze svého lesa jiným způsobem, popřípadě použít dopravní techniky omezené hmotnosti.
Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatele. Celý spor se vedl v oblasti podústavního práva a ve věci není nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu