ECLI:CZ:US:2009:1.US.699.09.1
sp. zn. I. ÚS 699/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, F. Šrámka 1139, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 11 Tdo 725/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, čj. 11 To 109/2007 - 3789, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2007, čj. 1 T 7/2006 - 3572, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností V. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud mj. zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že pro odsouzeného M. P. patnáctkrát neoprávněně vyvezl přes státní hranici do Spolkové republiky Německo metamfetamin v množství cca 1700 g. Za jeden vývoz inkasoval odměnu ve výši 3000,- až 5000,- Kč. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu propadnutí věci - tří mobilních telefonů, specifikovaných ve výrokové části rozsudku.
Stěžovatel v obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti tvrdil, že mu nebyla trestná činnost prokázána. V průběhu celého řízení došlo, podle jeho názoru, k mnoha chybám, čímž byl porušen tzv. fair proces. Vady spatřuje zejména v nezákonném výslechu obžalované J. P., která měla vypovídat pod nátlakem policie, a na jejíž usvědčující výpovědi, kterou však následně odvolala, je postavena celá obžaloba. I na něj byl činěn, vyšetřovatelem D., nepřípustný nátlak. Z trestné činnosti není usvědčován ani přepisy telefonických odposlechů ani skutečností, že jezdil do Spolkové republiky Německo. Důvodem těchto návštěv byl obchod s auty a dalším zbožím, nikoli s drogami. Uvedl, že není možné, aby dne 28. 1. 2005 vyvezl do Spolkové republiky Německo osobním vozidlem Honda Civic metamfetamin, neboť dotčené vozidlo zakoupila J. H., která mu je poskytla, až dne 20. 4. 2005. Totéž platí i o dni 20. 5. 2005, neboť vozidlo bylo rozbité. Stěžovatel zpochybnil i znalecké posudky, jimiž byla vyloučena možnost jeho resocializace. Nebylo dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti, že je vyléčeným narkomanem, který si zvyšoval kvalifikaci na úřadu práce. Zdůraznil, že ač měli být, jako organizovaná skupina, dlouhodobě sledováni, vyšetřovacím orgánům se nepodařilo zajistit výrobnu drog, suroviny, kdo drogu vyráběl, dodával apod. Obecným soudům vytkl, že u spoluobžalované I. C., která měla provádět naprostou stejnou trestnou činnost jako stěžovatel, soud rozhodl zproštěním obžaloby, zatímco jeho uznal vinným a odsoudil.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úlohou není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, neboť to je věcí těchto soudů (čl. 90 Ústavy ČR).
V souvislosti s argumentací stěžovatele o hodnocení důkazů Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Tato zásada mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Současně však musí obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Pokud obecný soud dospěl k určitým právním závěrům na základě postupu, v němž Ústavní soud neshledává rozpor s ústavně zaručenými základními právy, nemůže Ústavní soud v žádném případě jeho rozhodnutí rušit. Námitka mylného hodnocení důkazů, popř. prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti a právní závěry vyvozené z nich obecným soudem, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily.
Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, významné pro objasnění skutkového stavu věci, ať již se jedná o usvědčující výpovědi spoluobžalované J. P., výpovědi svědků M. M. a T. K. Ti, v rámci fotorekognice, identifikovali mj. i stěžovatele. K těmto důkazům patří i výsledky právní pomoci orgánů Spolkové republiky Německo, jejichž operativně pátrací úkony prokázaly schůzky stěžovatele a dalších obžalovaných s uvedenými německými osobami, které se na území Spolkové republiky Německo zabývají obchodem s drogou.
Totéž se týká i přepisů telefonních odposlechů. Ty jsou ve shodě nejen se záznamy a výpisy z evidence překročení státní hranice České republiky do Spolkové republiky Německo u jednotlivých obžalovaných (jejich vozidel, která měli ve vlastnictví či která provozovali, tzn. i u stěžovatele), i časově se shodují s daty vývozu a prodeje metamfetaminu obžalovanými v Německu. Jsou v souladu i se sledováním uvedených německých svědků německými policejními orgány a místy, kde k předávání drog docházelo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že soud věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontoval, vyhodnotil a podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Srozumitelně odůvodnil, proč považoval původní výpovědi obžalované J. P. za věrohodné, zatímco její změněnou výpověď za nevěrohodnou. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Tato zjištění doplnil odvolací soud o skutečnost, že při zadržení byl u stěžovatele zajištěn pervitin, který měl podle obžalované J. P. odvézt do Německa, dále citací jednotlivých odposlechů, vztahujících se ke stěžovateli, jež navazují a potvrzují další skutková zjištění ve věci. K námitce stěžovatele, že ve dnech 28. 1. 2005 a 20. 5. 2005 nemohl jízdu do Spolkové republiky Německo vykonat, neboť zmíněné vozidlo koupila paní H. až 20. 4. 2005 a ke dni 20. 5. 2005 bylo rozbité, odvolací soud (ve vztahu prvnímu datu) poukázal na výpověď stěžovatele, že vozidlo z autobazaru koupil on sám, ale protože byl nezaměstnaný, smlouvu podepsala dne 20. 4. 2005 paní H., přičemž z odposlechu vyplynulo, že v uvedený den byl stěžovatel s obžalovaným M. P. ve Spolkové republice Německo. Ve vztahu k druhému datu odvolací soud odkázal na doklad, z něhož vyplývá, že vozidlo bylo předáno do opravy až 23. 5. 2005. Závěry soudů obou stupňů o vině stěžovatele potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o dovolání.
K jednotlivým námitkám, stěžovatelem uplatněným v ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že se jedná o opakování argumentů, které stěžovatel vznesl v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání. Obecné soudy se námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Proto lze v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Konkrétně k otázce nezákonné výpovědi spoluobžalované J. P. soud prvního stupně, ve spojení se soudem odvolacím, mj. uvedl, že výpovědi byly prováděny za účasti obhájců a z jejich obsahu neplyne žádná skutečnost či okolnost, odůvodňující tvrzení stěžovatele, že výpovědi byly předem "nacvičené", na základě instrukcí od policistů Národní protidrogové centrály, či učiněny pod psychickým či fyzickým nátlakem (str. 26 - 27 rozsudku soudu prvního stupně a str. 13 - 15 rozsudku odvolací soudu). Nutno dodat, že bezprostředně usvědčující byla sice výpověď obžalované J. P., avšak ta byla potvrzena dalšími ve věci provedenými důkazy, které tvoří ničím nepřerušený logický řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku.
Nad rámec věci Ústavní soud dodává, že soud prvního stupně odůvodnil i svůj postup ve vztahu k obžalované I. C., kterou obžaloby zprostil (str. 42 - 43 rozsudku). Důvodem byla zejména skutečnost, že výpovědi obžalované J. P. byly vůči I. C. procesně neúčinné a nepoužitelné. Byly totiž učiněny dříve než bylo zahájeno trestní stíhání I. C. a další důkazy nedokázaly požadovaný řetězec vytvořit a uzavřít.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod. Souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl výlučně jen k jedinému závěru o vině stěžovatele. Nebyly tedy splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly, pokud na základě důkazů, v řízení provedených, dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel neoprávněně, ve větším rozsahu, vyvezl psychotropní látku a dopustil se tím trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu