ECLI:CZ:US:2009:1.US.710.06.1
sp. zn. I. ÚS 710/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 16-20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 779/2006, a proti bodu II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 To 1170/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 779/2006, a bodu II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 To 1170/2004. tj. v části, v níž byl pro jednání, dále popsané pod body 1., 2., nově uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku a poškozený L. Q. M. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody nařízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 To 1170/2004, byl zrušen ve vztahu k obviněnému stěžovateli v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 14 T 130/99. Krajský soud v Ostravě rozhodl za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona, který spáchal tím, že za 1.) přesně nezjištěného dne v období od 7. 7. 1997 do 16. 7. 1997, po předchozí vzájemné dohodě mezi stěžovatelem a již odsouzeným G. D., se odsouzení T. D., G. D. a ml. P. J. vloupali do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Favorit, které bylo zaparkováno v O., s označeným vozem odjeli do místa bydliště stěžovatele v O., kde je obviněný převzal a naložil s ním blíže nezjištěným způsobem, čímž byla poškozenému L. Q. M. způsobena škoda ve výši 124.200,- Kč, a za 2.) v přesně nezjištěnou dobu v noci z 23. 1. 1998 na 24. 1. 1998 v O., po předchozí dohodě mezi stěžovatelem a již odsouzeným G. D., se odsouzení T. D., O. G. a G. D. vloupali do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Favorit LXI, a poté s vozidlem odjeli do místa bydliště stěžovatele, kde je tento převzal a následně s ním naložil blíže nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobili škodu vlastníkovi vozidla společnosti Škofin, s. r. o., v celkové částce 120.100,- Kč a odcizením věcí z vozidla poškozenému R. S. škodu v částce 1.990,- Kč.
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na dobu 1 roku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci vývoje celého případu a citaci jednotlivých soudních rozhodnutí v dané věci zejména uvedl, že - jak již namítal v řízení před obecnými soudy - skutek nespáchal, odcizení aut si neobjednal a auta nepřevzal; usvědčující výpověď G. D. prý není pravdivá. I kdyby však bylo zjištění, že si odcizení vozidel objednal a vozy převzal, správné, nejednalo by se podle jeho názoru o společné jednání, naplňující znaky skutkové podstaty krádeže. Dále je stěžovatel toho názoru, že nesprávným právním posouzením skutku došlo i k porušení zásady obžalovací a napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl tak prý odsouzen za jednání a následek, pro které nebylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel protestuje i proti postupu Nejvyššího soudu, který se prý jeho námitkami řádně nezabýval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud pak po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí, či že by napadená rozhodnutí vykazovala prvky svévole. Za tohoto stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zjevně zpochybňuje; to se týká zejména jeho tvrzení v ústavní stížnosti, že skutek nespáchal, odcizení aut si neobjednal, auta nepřevzal a že usvědčující výpověď G. D. prý není pravdivá. Pokud by Ústavní soud postupoval opačně, bezdůvodně by tím zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
K dalším námitkám stěžovatele je nutno zejména uvést, že je již zjevně uplatnil v odvolacím a v zásadě i v dovolacím řízení a obecné soudy se s nimi, v mezích své pravomoci, řádně vypořádaly. Ani Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci jen opakuje a obsáhle sofistikovaně rozebírá, proč se ve věci - podle něj - nejednalo o společné jednání, naplňující znaky skutkové podstaty krádeže a tvrdí, že nesprávným právním posouzením skutku došlo i k porušení tzv. zásady obžalovací. K tomu se však obecné soudy již dostatečně vyjádřily, a Ústavní soud nemá nic podstatného, co by k těmto závěrům doplnil. Je zcela zřejmé, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže (odcizení konkrétních osobních automobilů na objednávku), kterého se dopustil způsobem, podrobně popsaným výše. Ústavní soud zde, nad rámec závěrů obecných soudů, odkazuje i na názor Nejvyšší státní zástupkyně (obsažený ve vyjádření k dovolání), podle něhož objednávka krádeže vozidel nepředstavuje nic jiného než návrh dohody na trestné součinnosti, který byl následně plně akceptován těmi osobami, jež svým společným jednáním naplnily všechny dílčí znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže ve formě vloupání. I když se jednání obviněného od jednání zbývajících spolupachatelů zdánlivě odděluje, zůstává podle názoru Nejvyšší státní zástupkyně podstatným, že způsob zapojení obviněného stěžovatele do trestné činnosti zbývajících spoluobviněných (nyní již odsouzených pachatelů) představuje jeden ze článků řetězu, jestliže na základě předchozí dohody směřuje ke spáchání trestného činu a objektivně i subjektivně se tak stává neoddělitelnou složkou jimi realizovaného skutkového děje; je rozhodné, že předmětem dohody spolupachatelů bylo odcizení osobních automobilů vytipovaných a lokalizovaných stěžovatelem, včetně způsobu, jakým bylo dosaženo možnosti s vozidly fyzicky disponovat. Tuto argumentaci - jak již bylo uvedeno - přijímá i Ústavní soud.
Odvolací soud se podrobně zabýval i námitkami stěžovatele, které se týkaly sdělení obvinění a totožnosti skutku. Zásada obžalovací - ani podle názoru Ústavního soudu - ve věci zjevně porušena nebyla, neboť od počátku se jednalo o jeden a týž skutek, pro který byl stěžovatel stíhán. Možné formulační nepřesnosti, obsažené snad v původním sdělení obvinění nejsou - s přihlédnutím ke všem okolnostem zkoumaného případu - způsobilé posunout věc do roviny ústavní. K stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru ještě uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva, nahrazující ve svém důsledku trestní soudy, o což však stěžovatel v podstatě usiloval. To však neodpovídá ústavně vymezené úloze Ústavního soudu a staví jej do nepřípustné pozice soudu nalézacího či odvolacího.
Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu jen poněkud jinými slovy znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo.
Ústavní soud nesdílí ani námitky stěžovatele vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud tvrdí, že se tento soud věcí nezabýval dostatečně. Podle přesvědčení Ústavního soudu je usnesení Nejvyššího soudu odůvodněno sice stručně, leč podle povahy věci přiměřeně. Nejvyšší soud - v souladu s vymezením své úlohy v trestním řízení - mj. připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není ani možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování. Nejvyšší soud pak shledal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít, že i právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2009
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu