ECLI:CZ:US:2009:1.US.711.09.1
sp. zn. I. ÚS 711/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupené JUDr. Petrou Musilovou, advokátkou se sídlem Kuřimská 42, 621 00 Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. ledna 2007 sp. zn. 16 C 383/2005, dále proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 4. října 2007 sp. zn. 10 Co 249/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 21 Cdo 816/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, po výzvě splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou vyjádřením stěžovatelky ze dne 9. 4. 2009, doručené dne 15. 4. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že jí adresovaná výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 je neplatná. O podané žalobě rozhodl Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 2. 7. 2003 sp. zn. 16 C 225/2001 tak, že žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 24. 10. 2003 sp. zn. 10Co 816/2003 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 3. 3. 2004 sp. zn. 16 C 225/2001 žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání. O podaném odvolaní rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. 10 Co 339/2004 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 254/2005 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. Co 10 724/2005 rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. 16 C 383/2005, žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 4. října 2007 sp. zn. 10 Co 249/2007 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že je stěžovatelka žalované povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, který jej rozhodnutím ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 816/2008 odmítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s ústavní stížností konstatuje, že se obecné soudy s Nejvyšším soudem v čele s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že předmětná věc "putovala" dvakrát soudní soustavou (u odvolacího soudu byla dokonce třikrát) a základní otázkou v předmětné věci je hodnocení důkazů. Ústavní soud ke stěžovatelčině výtce uvádí, že jeho úkolem není skutkové objasnění věcí a zpravidla mu nepřísluší hodnotit nutnost provedení či neprovedení důkazů nebo jejich hodnocení. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. K tomu však Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např. IV. ÚS 335/05, IV. ÚS 395/05) dodává, že soudy mají povinnost vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí proč důkaz nepřipustily, tj. proč jej považovaly za nadbytečný, nebo z jakého důvodu jej neshledaly způsobilým prokázat relevantní skutečnosti. Důkazy je třeba hodnotit jak zvlášť, tak i ve vzájemné souvislosti. V tomto bodě postupy soudů obstojí. Nešlo z jejich strany o výkon libovůle a Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu