ECLI:CZ:US:2009:1.US.73.09.1
sp. zn. I. ÚS 73/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti STAVTRANS, spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Tiskařská 617/4a, zastoupené JUDr. Františkem Šístkem, advokátem se sídlem Praha 10, Sportovní 826/8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2008, čj. 29 Cdo 3195/2007 - 112, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, čj. 15 Cmo 26/2007 - 80, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 10. 2006, čj. 37 Cm 20/2006 - 51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a řádně stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích základních práv, zaručených čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu stěžovatelky o určení pravosti pohledávky ve výši 8.208.321,- Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§273b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "OSŘ").
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s interpretací lhůty podle §24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen "ZKV"). Namítá, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti pohledávky v konkursu nemá charakter lhůty hmotněprávní, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích, ale charakter lhůty procesněprávní. Podle stěžovatelky nebyla rovněž dodržena zákonná poučovací povinnost, neboť nebyla vyzvána k uplatnění popřené pohledávky u soudu žalovaným správcem konkursní podstaty, ale soudem při přezkumném jednání.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z textu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelka podala žalobu na určení pravosti pohledávky opožděně, tedy po uplynutí 30ti denní hmotněprávní lhůty k podání incidenční žaloby podle uvedeného ustanovení ZKV. K uplatnění nároku stanovil konkursní soud věřiteli, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, 30ti denní lhůtu ode dne konání přezkumného jednání s poučením, že při marném uplynutí této lhůty nebude k pohledávce brán v dalším konkursním řízení zřetel. Posledním dnem této lhůty byl den 3. 2. 2006, stěžovatelka doručila žalobu soudu prvního stupně až dne 6. 2. 2006, tedy pozdě.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že stěžovatelka byla o nutnosti podat incidenční žalobu ve lhůtě stanovení v §24 odst. 1 a §23 odst. 4 ZKV řádně soudem poučena při přezkumném jednání. Skutečnost, že výzvu učinil konkursní soud, a nikoli samotný žalovaný správce, nemůže, podle názoru odvolacího soudu, způsobit neúčinnost takové výzvy jen proto, že ji neučinila osoba uvedená v §24 odst. 1 ZKV. Veškeré procesní úkony, který činí podle ZKV správce, může činit i konkursní soud, neboť povinností soudu v konkursním řízení je, ve smyslu §12 ZKV, nejen na činnost správce dohlížet, ale podle odst. 2 tohoto ustanovení soud, při výkonu své dohlédací činnosti, rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, v odůvodnění svého rozsudku odkázal na svou judikaturu, podle které "lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu je lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu." Dovolací soud konstatoval, že podle §24 odst. 1 ZKV, ve znění účinném do 30. 4. 2000, správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu či jiného příslušného orgánu s tím, že jinak na popřený nárok nevezme zřetel. Jak dále uvedl: "Smyslem změny režimu ve výzvách k podání žalob o určení sporných pohledávek učiněné zákonem č. 105/2000 Sb., je svěření celého režimu nakládání s přihláškami pohledávek do pravomoci a pod odpovědnost správce...V situaci, kdy jedním ze základních cílů výše zmíněného zákona bylo zjednodušit, zrychlit, zlevnit a celkově zefektivnit konkursní řízení, nelze - při použití logického a teleologického výkladu ustanovení §24 odst. 1 ZKV - než dovodit, že shora zmíněný účel je naplněn i tehdy, učiní-li výzvu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky konkursní soud. Jeho oprávnění v tomto směru přitom lze dovodit z ustanovení §12 odst. 2 ZKV."
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadená rozhodnutí obecných soudů se plně a ústavně vypořádávají se všemi námitkami stěžovatelky, zopakovanými v ústavní stížnosti, a obsahují podrobná odůvodnění. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišné právní závěry, než jaké učinily obecné soudy, tedy přehodnotil jejich závěr o charakteru lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky a dodržení poučovací povinnosti. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví, není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Nesouhlas stěžovatelky s výkladem obecných soudů není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soud nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatelka, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů na místě. Soudy všech stupňů dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu