ECLI:CZ:US:2009:1.US.774.09.1
sp. zn. I. ÚS 774/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Š. P. a P. P., zastoupených JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem Hauerova 3, 746 01 Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007, č. j. 1 T 21/2007-1210, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 6 To 30/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1653/2008, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2009, stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 8. 2007, č. j. 1 T 21/2007-1210 (dál jen "rozsudek"), kterým byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Rovněž napadli usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 6 To 30/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1653/2008 (dál jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým byla odmítnuta jejich dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byli odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že společným jednáním v úmyslu obohatit se uvedli v omyl poškozeného Ing. R. K. tím, že s ním uzavřeli smlouvu o půjčce finanční částky 15.000.000 Kč se splatností půjčky nejpozději do 30. 6. 2001, částku v uvedené výši převzali, podepsali o tom výdajový doklad, pod záminkou notářského ověření svých podpisů na smlouvě o půjčce a na vystavené směnce tyto listiny odnesli, směnku opatřili napodobeninami svých podpisů a smlouvu o půjčce opatřili napodobeninami svých podpisů a padělaným notářským ověřením, tyto listiny vrátili poškozenému, přičemž částku 15.000.000 Kč ve stanoveném termínu nevrátili, a vzhledem k tomu, že poškozený požadoval zajištění půjčky zástavou nemovitostí, stěžovatel mu předal fiktivní prohlášení zástavního věřitele N. S. o zániku jeho zástavního práva a návrh na výmaz takovéhoto práva z katastru nemovitostí, následně stěžovatel předal poškozenému smlouvu o zřízení zástavního práva a věcného práva předkupního na nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu Praha-východ ve prospěch poškozeného, opatřenou napodobeninou podpisu stěžovatelky a padělaným notářským ověřením, a návrh na vklad této smlouvy do katastru nemovitostí, opatřený napodobeninou podpisu stěžovatelky, stěžovatelka poté při řízení na katastrálním úřadu namítla nepravost svých podpisů na listinách a pokusila se převést shora uvedenou nemovitost na společnost LS A. D. S. Opava, spol. s r. o. Zapůjčenou částku poškozenému dosud nevrátili a způsobili mu svým jednáním škodu ve výši 15.000.000 Kč.
Stěžovatelé v prvé řadě nesouhlasí s tím, že v řízení nebyly provedeny některé jimi navrhované důkazy. Především jde o neprovedení výslechu poškozeného a dále svědků M. G., JUDr. J. K., T. A. B., H. S., pplk. O. K. a kpt. M. D. Jde vesměs o svědky, kteří měli potvrdit obhajobu obou navrhovatelů. Výpověď poškozeného má pro posouzení věcí rozhodující význam. T. A. B. pak měl být vyslechnut k obsahu svého dopisu ze dne 23. 6. 2004 adresovanému stěžovateli a dále k obsahu notářského zápisu ze dne 18. 7. 2002, sepsanému notářkou JUDr. B. B., č. l. 8 (obě tyto listiny jsou součástí trestního spisu). Pplk. O. K. a kpt. M. D. (nyní již v civilu) se mohli podrobně vyjádřit k obsahu svého záznamu ze dne 7. 7. 2003 založenému v přílohovém svazku č. 4 trestního spisu na čísle listu 77, zejména, za jakých okolností jim byla P. Š. předána smlouva o půjčce ze dne 5. 2. 2001 a směnka vlastní z téhož dne na částku 1.000.000 Kč. Svědkyně H. S. se pak mohla vyjádřit k činnosti obou navrhovatelů dne 19. 10. 2000, kdy si měli půjčit od poškozeného částku 15.000.000 Kč. Kromě Ing. R. K. se všichni tito navržení svědci nacházeli na území České republiky; rychlost a hospodárnost řízení, na kterou v této souvislosti krajský soud mimo jiné poukazuje (str. 34 rozsudku), nemůže být přeceňována na úkor práva navrhovatelů na spravedlivý proces. Rovněž tvrzení tohoto soudu, že v případě všech výše uvedených svědků jsou jejich výslechy nadbytečné, považují navrhovatelé za neodpovídající skutečnosti. Stejně tak za nedůvodné považují zamítnutí jejich návrhů na doplnění znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, specializace expertiza ručního písma, ohledně posouzení pravosti podpisů obou navrhovatelů na smlouvě o půjčce ze dne 5. 2. 2001 uzavřené mezi P. Š. a P. P. a na směnce vlastní ze dne 5. 2. 2003 na částku 1.000.000 Kč, a na doplnění znaleckého posudku z oboru kriminalistiky - technické expertizy písemností, v němž by se znalec vyjádřil k tomu, zda všechny stránky smlouvy o půjčce ze dne 19. 10. 2000 uzavřené mezi Ing. R. K. a Š. P. byly vyhotoveny na totožném počítači a vytisknuty stejnou tiskárnou, a zda směnky ze dne 19. 10. 2000 na částku 15.000.000 Kč a ze dne 5. 2. 2001 na částku 1.000.000 Kč (ve prospěch P. Š.) a ze dne 19. 10. 2000 na částku 1.050.000 Kč byly vypsány shodným psacím strojem. Jsou přesvědčeni, že objasnění těchto skutečností má pro celkové posouzení věci zásadní význam, stejně jako přesné a úplné zjištění jednotlivých případů probíhajícího trestního stíhání Ing. R. K., A. Z., Ing. J. S., Ing. T. P. a Ing. P. G.
Ze strany krajského soudu došlo rovněž k nesprávnému hodnocení provedených důkazů, které dle názoru navrhovatelů spočívá zejména v jeho jednostrannosti.
Navrhovatelé se domnívají, že byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zpochybňují hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o námitku stěžovatelů ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, podrobně odůvodnily (viz zejména str. 34 až 36 rozsudku).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelů a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
František Duchoň
předseda senátu