ECLI:CZ:US:2009:1.US.823.09.1
sp. zn. I. ÚS 823/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem, se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 533/2008 ze dne 18. 12. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 35 C 339/2006 ze dne 28. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 4. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 35 C 339/2006 ze dne 28. 7. 2008 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 200 000 -Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy v řízení sp. zn. 85 Nc 3/2005. Ke vzniku nemateriální újmy mělo dle tvrzení stěžovatele dojít tím, že dne 12. 5. 2005 podal u Okresního soudu v Ostravě žádost o ustanovení právního zástupce pro podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž okresní soud o této, dle vyjádření stěžovatele triviální, věci rozhodl až po 17 měsících, čímž mu měl být znemožněn přístup k ESLP. Okresní soud v Ostravě ústavní stížností napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že přisvědčil tvrzení stěžovatele o neodůvodněných průtazích v řízení, nicméně jimi vzniklou újmu, vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel sám tuto stížnost nepodal a k tomu, že délka řízení nebyla "nijak zásadně nepřiměřená," označil za nijak zvlášť závažnou. Jako dostatečné zadostiučinění pak považoval Okresní soud v Ostravě samotné konstatování porušení práva.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Rozsudkem sp. zn. 8 Co 533/2008 ze dne 18. 12. 2008 rozhodl krajský soud tak, že odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tak, že se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, zejm. s hodnocením vzniklé újmy jako nezávažné. Krajský soud zdůraznil, že skutečnost, že stěžovatel sám nepodal stížnost k ESLP má "logické důsledky v spočívající v neexistenci závažné újmy" (str. 4 předmětného rozsudku). V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále krajský soud uvedl, že stěžovatelem zvolený postup spočívající v tom, že se obrátil na orgán státu, který objektivně a v žádném případě nemohl, pro nedostatek své pravomoci, jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání stížnosti k ESLP vyhovět, si tvrzenou újmu způsobil toliko osobně.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, kdy převážná část jeho argumentace směřuje k hodnocení průběhu řízení vedeného Okresním soudem v Ostravě sp. zn. 85 Nc 3/2005. Stěžovatel dospívá k závěru, že v tomto řízení nepochybně došlo k průtahům, když přiměřená doba pro vydání rozhodnutí (pozn. zastavení řízení pro nedostatek pravomoci) by byla dva měsíce. Stěžovatel uzavírá, že pokud by rozhodnutí bylo vydáno v této době, měl by možnost zvážit, zda se pokusí zajistit si právní pomoc pro podání stížnosti k ESLP jinak. Z podstaty ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí pak de facto vyplývá, že stěžovatel brojí proti formě přiměřeného zadostiučinění.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy imateriální újmu vzniklou stěžovateli průtahy v řízení označily za nezávažnou, a proto za dostatečné zadostiučinění považovaly samotné konstatování porušení práva. Zejména odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Stěžovatel žádný z aspektů spravedlivého procesu nespecifikoval.
Ze skutečnosti, že stěžovatelova žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny (ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje s formou přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu