ECLI:CZ:US:2009:1.US.890.09.1
sp. zn. I. ÚS 890/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 508, Nový Bydžov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009 č. j. 5 Tdo 1566/2008-580, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2008 č. j. 11 To 154/2008-506 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008 č. j. 3 T 65/2007-456, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 4. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny jeho základní práva zakotvená v čl. 36 v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle ust. §256 odst. 1 písm. d), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), ukončeného ve stádiu pokusu dle ust. §8 odst. 1 TZ, spáchaného formou organizátorství podle ust. §10 odst. 1 písm. a) TZ a byl odsouzen podle ust. §256 odst. 4 TZ k trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením podle ust. §39a odst. 3 TZ do věznice s dozorem, poškození (celkem 18) byli podle ust. §229 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ") se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Okresní soud v Hradci Králové své rozhodnutí odůvodnil tím, že z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že stěžovatel uzavřel fiktivní smlouvu o bezúročné půjčce 20 000 000 Kč s jednatelem společnosti NAPRIMEX s. r. o. (dále jen "jednatel společnosti"), která byla silně předlužena, a to za účelem krácení pohledávek věřitelů této společnosti. Okresní soud ve svém odůvodnění obsáhle rekapituluje a hodnotí provedené dokazování, zejm. výslechy několika svědků, listinné důkazy a následně z nich vyvozuje skutková zjištění, na základě kterých dospívá k závěru o vině stěžovatele (Ústavní soud podrobně nepopisuje odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť ta jsou účastníkům řízení známa).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Odvolací Krajský soud v Hradci Králové odvolání usnesením ze dne 13. 5. 2008 č. j. 11 To 154/2008-506 podle ust. §256 TŘ zamítl, když jej nepovažoval za důvodné. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval všemi námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové netrpí vadami, pro které by bylo nutno ho zrušit, změnit či doplnit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém předložil prakticky totožnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel zejména nesouhlasil s právním posouzením skutkových zjištění soudů obou stupňů, kdy dle jeho názoru nebyly naplněny zákonné podmínky pro soudy aplikovanou právní kvalifikaci a od ní odvozený výrok o vině. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy založily své rozhodnutí o jeho vině na základě pravomocného odsouzení jednatele společnosti, provedly nedostatečné dokazování (nevyslechly svědka JUDr. M. K.), z něhož vyvodily nesprávné právní závěry, kdy dle jeho názoru nebyla míra jeho zavinění zjištěna bez důvodných pochybností (tedy nebyla respektována zásada "In dubio pro reo"). Dle názoru stěžovatele obecné soudy svá rozhodnutí ani náležitě nezdůvodnily a ta tak trpí libovůlí. Nejvyšší soud odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. b) TŘ dovolání stěžovatele s odůvodněním, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně popsaly jednak obsah jími provedených důkazů vztahujících se ke skutkovým okolnostem, provedly hodnotící proces obsahu jednotlivých důkazů, který vyústil v jednoznačný skutkový závěr, že půjčka byla pouze fiktivní, mezi stěžovatelem a jednatelem společnosti nedošlo nikdy k předání předmětné částky a měla vést ke krácení věřitelů. Hodnocení provedených důkazů není dle Nejvyššího soudu v rozporu s jejich obsahem, zejm. soud prvního stupně logickým způsobem posoudil okolnosti významné pro kvalifikaci skutku, vysvětlil případné rozpory mezi jednotlivými důkazy a jeho zjištění odpovídají právní kvalifikaci dle TZ. Ve vztahu k neprovedení důkazu výslechem svědka JUDr. K. uvedl Nejvyšší soud, že odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil, když uvedl, že ten by na věci nemohl nic zvrátit, když by potvrdil pouze předání předmětné částky stěžovateli, nikoli jednateli společnosti.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením obecnými soudy provedeného dokazování, na jehož základě dospěly obecné soudy k nesprávné kvalifikaci jednání stěžovatele jako pokusu trestného činu poškozování věřitele spáchaného formou organizátorství. Dle názoru stěžovatele však nebyl prokázán jeho úmysl a při hodnocení důkazů nebyla respektována zásada "In dubio pro reo." Stěžovatel dále uvádí, že tím, že soudy neprovedly výslech svědka JUDr. K. porušily jeho právo na spravedlivý proces (přičemž sám stěžovatel odmítl v nalézacím řízení zprostit tohoto svědka mlčenlivosti sic!).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s ústavní stížností je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy jednání stěžovatele kvalifikovaly jako trestný čin poškozování věřitele spáchaný formou organizátorství. Nalézací soud provedl dostatečné dokazování na jehož základě dospěl k adekvátním skutkovým zjištěním, která subsumoval pod příslušnou normu TZ. Rozhodnutí nalézacího soudu je řádně a tedy ústavně konformně odůvodněno, když jsou z něj zcela jasně patrny východiska a úvahy, které soud při jeho rozhodování vedly. Zejména dovolací soud se pak řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které jsou totožné s těmi uvedenými v ústavní stížnosti, a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil, a to i ve vztahu k neprovedení důkazu výslechem svědka JUDr. K. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu