ECLI:CZ:US:2009:1.US.894.09.1
sp. zn. I. ÚS 894/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupený Mgr. Janem Vargou, advokátem, Davídkova 654/27, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. 4 T 155/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 9 To 160/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1257/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. a §241 odst. 1 tr. zák. jako zvláště nebezpečný recidivista a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let.
Tohoto skutku se dopustil tím, že poškozenou (která se s ním dohodla na poskytnutí pohlavního styku za úplatu a byla ochotna mu vyhovět) začal bít pěstmi do obličeje, do břicha, strhával z ní oblečení, škrtil jí a vyhrožoval jí zabitím, násilím se domáhal sexuálních praktik, se kterými poškozená nesouhlasila, přes její odpor se jí snažil vsunout prsty do vagíny, což učinil za účelem přivodit poškozené utrpení, aby tak dosáhl svého uspokojení, čemuž se poškozená částečně ubránila, a dopustil se toho navzdory tomu, že již vykonal do tehdejší doby trest odnětí svobody v trvání pěti let, který mu byl uložen za pokus trestného činu znásilnění.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., se stěžovateli ukládá podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. stěžovatele zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1 tr. zák. stěžovateli uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na jeden rok. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že rozhodnutí o jeho vině je založeno hlavně na výpovědích poškozené - prostitutky a jejího druha - "pasáka", kteří však měli zájem na výsledku řízení. Naopak objektivní, nezaujaté důkazy jako je lékařská zpráva o poškozené či oznámení údajného trestného činu Policii ČR poškozenou, které by měly zajisté větší váhu z hlediska důvěryhodnosti, zcela chybí. Svědecké výpovědi poškozené P. a jejího druha N., byly obecnými soudy uznané za pravdivé, i když se obsahově rozcházely. Jedná se zejména o výpověď týkající se otázky peněz, a to konkrétně, zda si svědkyně P. vzala od stěžovatele peníze za sexuální služby předem či nikoliv. Je jen těžko představitelné, že žena, která se živí prostitucí, což je svědkyně, by si od zákazníka, jak sama uvedla, nevzala peníze předem. Další rozpor ve výpovědi svědkyně P. shledává stěžovatel "v tvrzení o oblečení", totiž že tato svědkyně měla v předmětné době na sobě sukni, kterou ji měl stěžovatel vyhrnovat, leč proti tomu hovoří výpověď zcela nezávislého svědka K., který uvedl, že svědkyně P. měla na sobě kalhoty, konkrétně tmavomodré džíny. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud by měla na sobě svědkyně P. džíny, pak by k pokusu o znásilnění, jak táž popisuje, nemohlo dojít. Odvolací soud k tomu uvedl, že svědkyně P. měla na sobě vysoké kozačky, které se mohly jevit jako úzké kalhoty; s tím však stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že kozačky není možné zaměnit za džíny. "S podivem také je", že dle výpovědi svědka N. měla na sobě svědkyně P. po údajném pokusu o znásilnění modřiny na boku, měla být údajně v hrozném stavu, avšak nenavštívila lékaře a o této skutečnosti ani neexistuje žádná lékařská zpráva. Stěžovatel je přesvědčen, že svědkyně P. a její druh N. měli předem připravenou verzi pro takovýto případ, jelikož vzhledem k tomu, že se poškozená živí jako prostitutka, bylo pravděpodobné, že k němu dojde.
III.
1) Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel není plně vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby, jimiž se obecné soudy pečlivě zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel bez dostatečné ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nutné citovat přesvědčivou argumentaci obecných soudů, v podrobnostech proto na ni toliko odkazuje (srov. metodologicky obdobně v poslední době např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 937/09).
2) Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (poznámka: v podrobnostech k podmínkám, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.
Je namístě - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám lze uvést následující.
3) Stěžovatel tvrdí, že je nepředstavitelné, aby si žena, která se živí prostitucí, od zákazníka nevzala peníze předem. Taková skutková situace však podle povahy věci vyloučena není. Poškozená v řízení uvedla, že od stěžovatele předem peníze neinkasovala, neboť ji ubezpečoval, že peníze pro něj nejsou problém (srov. např. str. 3 napadeného rozsudku soud prvního stupně). Takové vysvětlení z hlediska logického zajisté vyloučit nelze.
Stěžovatel dále namítal údajný rozpor mezi výpovědí poškozené a svědka K. v tom, zda měla poškozená na sobě sukni či kalhoty. S tím se však řádně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud na str. 7 napadeného rozsudku. Ten konkrétně uvedl, že tato námitka stěžovatele "je založena na nepřesném konstatování výpovědi svědka K,, který na otázku policistů, co měla žena na sobě za oblečení, řekl, že nejspíše kalhoty, neboť byla zima. Naopak P, vysvětlila, že právě za účelem poskytování erotických služeb měla na sobě sukni, ale měla obuté vysoké kozačky, sahající až ke kolenům. Tyto vysoké boty se mohly svědkovi jevit jako úzké kalhoty. Jeho výpověď ohledně namítané podrobnosti však není přesná. Proto ani tato námitka není rozhodná pro posouzení otázky pravdivosti výpovědi P."
Rovněž s námitkou stěžovatele, že poškozená nenavštívila lékaře, byť měla modřinu na boku, se řádně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud na str. 7 napadeného rozsudku, kde uvedl že "...obávala se navštívit lékaře vzhledem k tomu, že žije na malém městě a vyšlo by nejspíš najevo, jakým způsobem se živí. Nelze přehlédnout, že poškozená, která jako prostitutka přijde do styku s různými typy mužů, byla jednáním obžalovaného zaskočena, nevěděla si s ním rady a jednoznačně se ho po násilném útoku obávala.". I toto vysvětlení lze považovat za logické a věrohodné.
Ústavní soud souhrnně konstatuje, že i kdyby citované námitky stěžovatele byly relevantní (což nejsou, jak bylo vysvětleno), excesivní pochybení v závěru o vině či trestu by napadenými rozhodnutími obecných soudů založeno nebylo. Je třeba vidět, že výpověď poškozené o chování stěžovatele zapadá do obrazu vylíčeného znalcem k tomu, jak se chová sexuální agresor; znalec u stěžovatele shledal patologickou sexuální agresivitu. Stěžovatel v minulosti, i po spáchání uvedeného činu, páchal násilí na ženách, ať již v podobě znásilnění, nebo loupežného přepadení. Stěžovatel sám doznal, že s poškozenou a s jejím druhem byl v kontaktu "na Újezdě", kde jej oba měli napadnout, z čehož plyne i to, že se stěžovatel v uvedenou dobu pohyboval v blízkosti místa činu. Jak uvedl soud prvního stupně, výpověď poškozené byla objektivizována výpovědí jejího druha, který slyšel telefonem jak křik poškozené o pomoc, tak i nadávky a výhrůžky stěžovatele; skutečnost, že si takto telefonovali, je ověřena zjištěnými údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu na telefonních číslech obou zúčastněných. Pokud soudy dovodily, že veškeré provedené důkazy do sebe vzájemně zapadají a ve svém souhrnu tvoří podklad pro závěr o vině stěžovatele, nelze takové úvaze vytknout excesivní pochybení. To, zda poškozená měla sukni či kalhoty, otázka přijetí peněz od klienta předem či jejího motivu, že nenavštívila lékaře, se z hlediska ústavně právního - se zřetelem na všechny provedené důkazy - jako podstatné být nejeví.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat. Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá, nemající povahu svévole a - jak již bylo uvedeno - mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu