ECLI:CZ:US:2009:1.US.906.09.1
sp. zn. I. ÚS 906/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 T 27/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 61 To 244/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1547/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 61 To 244/2008, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 T 27/2007, kterým byl uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. a byl mu uložen podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl odsouzen podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel snažil přimět poškozeného M. Z., ředitele společnosti Carrot Euro, k vydání (ve výroku specifikovaných) obchodních nabídek nebo zdržení se účasti (ve výroku specifikované) firmy ve výběrových řízeních (v rozsudku uvedených) firem a rovněž k zaplacení částky 500.000,- Kč, a to vše pod hrozbou, že pokud jeho požadavky splněny nebudou, zařídí, aby pro porušování leasingových smluv (na základě kterých měla firma Carrot Euro, s. r. o., v pronájmu dvacet pět kusů dieselových agregátů), byly tyto dieselové agregáty odebrány, což by představovalo v té době likvidační opatření pro existence společnosti Carrot Euro, s. r. o. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné.
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že ze zvukového záznamu (jeho přepisu), který zachycoval rozhovor mezi stěžovatelem a oznamovatelem trestného činu Z., plyne, že na něj žádným způsobem nepůsobil a nevydíral ho. Jinak ve věci neexistují další usvědčující poznatky či důkazy. Dle stěžovatele se jednalo o domluvenou provokativní akci Policie.
2) K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel citovanou námitkou neadekvátně reflektuje obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, tedy vlastních rozhodovacích důvodů. Stěžovatel nebyl totiž odsouzen pouze na podkladě předmětného záznamu. Závěr o vině je totiž v napadených rozhodnutích primárně postaven na důkazech jiných.
Jde především o svědeckou výpověď svědka Z., o jehož věrohodnosti neměly obecné soudy pochybností ("...zvláště za situace, kdy se svědek Z. s obžalovaným z minulých let znal, a kdy mu tak musela být celá záležitost nepříjemná." - srov. např. str. 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Výpověď svědka Z. pak byla podpořena i jinými důkazy, zejména výpovědí svědka H. (srov. např. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu a str. 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně v napadeném rozsudku argumentoval na podporu závěru o vině stěžovatele i tak, že "obhajoba obžalovaného byla do jisté míry již sama o sobě nepřesvědčivá, zejména ohledně důvodnosti přijaté finanční částky, kdy jednak obžalovaný rozdílně v přípravném řízení a v hlavním líčení uváděl, za co mu vlastně měly být prostředky v pizzerii Carosello předány...a kdy jednak uspokojivě nevysvětlil, proč tedy také svědku Z. či přímo firmě Carrot Euro nepředal za dobu od listopadu 2006...alespoň fakturu na jemu náležející odměnu za vykonanou práci, která u něho tedy byla objednána..." (srov. str. 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně)... Svědkem Z., ale i svědky H., Ř. a N. pak byla také spolehlivě vyvrácena obhajoba obžalovaného, že by přijetí ať již částky 100.000,- či částky 150.000,- Kč bylo podloženo dohodou mezi obžalovaným a svědkem Z., potažmo firmou Carrot Euro, že mu taková částka bude vyplacena na jaře roku 2007 za jeho lobování za firmu Carrot Euro u společnosti Kapsch v zadaném projektu." (srov. str. 10 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně z výpovědi svědka Š. vyplynulo, že stěžovatel začal "sondovat", zda by bylo možné firmě Carrot Euro, s. r. o., leasingové smlouvy vypovědět a stroje odebrat (srov. např. str. 9 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
V této souvislosti je třeba dodat, že sám napadený rozsudek soud prvního stupně zvukový záznam (rozhovoru mezi stěžovatelem a Z.) v rámci rozhodovacích důvodů dokonce ani výslovně nezmiňuje; ten je uveden v podstatě toliko v rekapitulaci provedených důkazů (srov. str. 9 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud předmětnému záznamu dává v zásadě váhu subsidiární ("Není důvodu zpochybňovat výpovědi svědka Z., které jsou doplněny dalšími důkazy, výpovědi svědka Z. podporujícími. Jde především o výpověď svědka H. a v kontextu s výpověďmi svědka Z. je třeba zdůraznit i skutečnosti vyplývající z přepisu audio záznamu." - srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Ostatně, stěžovatel namítá, že z předmětného záznamu plyne, že na Z. žádným způsobem nepůsobil a nevydíral ho, takže se (prý) žádného trestného činu nedopustil. Zde však opomíjí, že nebyl odsouzen za to, že by byl Z. vydíral právě na schůzkách, z nichž byl pořízen zvukový záznam. Skutek se měl totiž stát již dne 16. 7. 2007, leč předmětný zvukový záznam byl pořízen ze schůzek mezi stěžovatelem a Z. ve dnech 1. 3. a 12. 3. 2007 (srov. str. 9 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Předmětný zvukový záznam měl přirozeně jistou vypovídací hodnotu, pokud jde o dřívější schůzky mezi stěžovatelem a Z. ze dne 16. 7. 2007, kdy byl trestný čin spáchán. Zvukový záznam pak věrohodnost výpovědi svědka Z. (a dalších důkazů) nevyvrátil, ale naopak; plyne z něj kupříkladu, že stěžovatel řekl svědkovi Z., že společnost Carrot Euro potřebovala "dostat lekci" (srov. např. str. 5 napadeného rozsudku soudu prvního stupně či str. 57-77 vyšetřovacího spisu, zejména str. 65).
Za tohoto stavu - pokud obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování předmětný skutkový závěr a usoudily na stěžovatelovu vinu - nelze v takové úvaze shledávat excesivní pochybení (např. logický exces, omyl apod.), což až by posouvalo danou věc do roviny ústavněprávní.
2) Ústavní soud neshledal, že by byl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen, výsledkem aplikace či interpretace právních předpisů, jež by vybočily z mezí ústavnosti. Není v extrémním nesouladu s doposud zjištěnými skutečnostmi, a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s doposud vykonanými důkazy. Jedině takové okolnosti by mohly vést k tomu, že by Ústavní soud napadená rozhodnutí že zrušil. To, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů neztotožňuje, nemůže samo o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za situace, již Ústavní soud shledal jako ústavně konformní, není oprávněn do nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů zasáhnout.
3) Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uváděl, že se jednalo o domluvenou provokativní akci Policie ČR. Zde však nelze dovozovat, že libovolné podezření ze zneužití pravomoci policie, vyslovené obviněným (stěžovatelem), neopřené o žádná fakta (ze skutečnosti, že - jak namítá stěžovatel - byla činná Policie ČR-Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, logicky neplyne existence policejní provokace), je důvodem k hypotetickým úvahám, že k takovému zneužití skutečně došlo. Ostatně, již odvolací soud v napadeném usnesení přiléhavě uvedl, že "není jasné, v čem měla spočívat policejní provokace". Sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, v čem vůbec měla tvrzená policejní provokace spočívat. Ani z provedeného dokazování obecných soudů, ani ze spisu vůbec existence policejní provokace nevyplynula.
4) Stěžovatel napadl i v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten se zabýval dovolací námitkou, že nalézací soud nedodržel zásadu totožnosti skutku. Nejvyšší soud prohlásil, že tato námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani pod dovolací důvod jiný. Nejvyšší soud nicméně dovodil a přesvědčivě odůvodnil, že městský soud zásadu totožnosti skutku plně respektoval. Sám stěžovatel pak v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuplatnil. Ostatně, i toto usnesení je logické, přesvědčivé a je i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
František Duchoň
předseda senátu