ECLI:CZ:US:2009:1.US.935.09.1
sp. zn. I. ÚS 935/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. D. a K. D., zastoupených Stanislavou Olšanskou, advokátkou se sídlem Praha 8, Zelenohorská 503, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 13 Cmo 31/2009-57, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále také „odvolací soud“), jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 51 CmI 5/2008-52 (dále také „soud prvního stupně“), tak, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 14 209,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a 952,- Kč na náhradu nákladů řízení odvolacího. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jejich právo garantované čl. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, jejich právo garantované čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, ve spojení s jejich právem na ochranu vlastnictví, garantovaným čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jejich právem na spravedlivý proces, garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti popsali dosavadní průběh řízení, v němž se žalobkyně proti stěžovatelům jako žalovaným domáhala určení existence podmíněné pohledávky popřené v konkursním řízení.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelů a k ní přiložených rozhodnutí, v řízení proti stěžovatelům bylo rozsudkem soudu prvního stupně určeno, že žalobkyně má za úpadcem podmíněnou pohledávku a že se jí nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně podala proti výroku o nákladech řízení odvolání. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 14 209 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 952,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují zejména na skutečnost, že odvolací soud neměl při uložení povinnosti nahradit náklady řízení „zjišťovat, zda postup žalobkyně, která nejprve popřela pohledávku stěžovatelů, i když ji ve stejné výši podmíněně přihlásila a poté, když byla ve stejném rozsahu popřena její podmíněně přihlášená pohledávka, podala žalobu na určení existence své podmíněně přihlášené pohledávky i v rozsahu, ve kterém sama tuto pohledávku popřela, není důvodem hodným zvláštního zřetele, ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.“
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelé namítají, jsou následující:
Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 51 CmI 5/2008-52, bylo určeno, že žalobkyně má za úpadcem podmíněnou pohledávku ve výši 4 200 000,- Kč z titulu ručení za půjčku, tedy má za úpadcem podmíněnou pohledávku v celkové výši 12 707 459,- Kč. Soud prvního stupně dále dle ustanovení §150 o. s. ř. rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv měla ve věci úspěch.
Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání, na základě nějž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2009, č. j. 13 Cmo 31/2009-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 14 209 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 952,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění usnesení správně uvádí, že ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zcela zakládal volnou diskreci soudu, nýbrž má jít o ustanovení, dle nějž je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Dle odvolacího soudu má ustanovení §150 o. s. ř. sloužit k odstraňování případných nepřiměřených tvrdostí, resp. k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Odvolací soud tak neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by dle ustanovení §150 o. s. ř. neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, a proto změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť odvolací soud se v rámci řízení věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč došlo ke změně rozsudku prvního stupně, řádně odůvodnil.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že jde o články systematicky začleněné do hlavy první Listiny základních práv a svobod, principy v nich obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. (srov. IV. ÚS 461/99). Ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zakotvena jako „rovnost vlastnického práva pro všechny subjekty, což se týká i přípustných prostředků ochrany vlastnického práva“ (Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 684.)
Jestliže tedy odvolací soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelů, zmíněné otázky posoudil odlišně od jejich přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
František Duchoň,
předseda senátu