ECLI:CZ:US:2009:1.US.944.07.1
sp. zn. I. ÚS 944/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 944/07 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 2. 2007 č. j. 27 Nc 6834/2006-21, jímž bylo rozhodnuto v exekuční věci o námitkách povinného (stěžovatele) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Výrok
Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 2. 2007 č. j. 27 Nc 6834/2006-21 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 2. 2007 č. j. 27 Nc 6834/2006-21, jímž soud rozhodl v exekuční věci oprávněné Nehlsen Třinec, s. r. o., proti povinnému (stěžovateli) o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce tak, že podle §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") se námitky povinného ze dne 11. 12. 2006 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 73 EX 190/2006-19 ze dne 6. 12. 2006 soudního exekutora Mgr. J. R. zamítají a že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů této fáze exekučního řízení.
II.
Stěžovatel se v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti nejdříve zabýval vývojem daného případu. Uvedl, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 9. 2006 č. j. 27 Ne 6834/2006-7 byla k návrhu Nehlsen Třinec, s. r. o., (dále též v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník č. 2.") ze dne 5. 9. 2006 podle pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2006 č. j. 2 Ro 60/2006-9 (dále jen "exekuční titul") nařízena exekuce k uspokojení pohledávky tohoto subjektu v postavení oprávněného na peněžité plnění v částce 239 204,20 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně od 29. 12. 2005 do 28. 2. 2006 z částky 336 171 Kč, od 1. 3. 2006 do 12. 4. 2006 z částky 319 204,20 Kč a od 13. 4. 2006 do zaplacení z částky 239 204,20 Kč, a dále nákladů předcházejícího řízení ve výši 51 503 Kč, jakož i k úhradě nákladů exekuce, jak bude stanovena exekutorem v příkazu k úhradě nákladů, přičemž provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. J. R. (dále též v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník č. 1").
Stěžovatel pokračoval následovně.
Uvedené usnesení bylo stěžovateli vedlejším účastníkem č. 1. doručeno dne 27. 11. 2006 a společně s tím, tj. téhož dne, i předvolání Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 11. 2006 č. j. 73 EX 190/06-14; v něm vedlejší účastník č. 1. (exekutor) mj. vyzývá stěžovatele "ke splnění povinnosti - zaplacení částky 239 204,20 Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení v částce 51 503 Kč, které bylo stěžovateli uloženo exekučním titulem", a to ve lhůtě do 29. 11. 2006 (pozn. tj. tří dnů). Přípisem ze dne 27. 11. 2006, tj. z téhož dne, kdy došlo k doručení usnesení o nařízení exekuce a výzvy vedlejšího účastníka č. 1. ke splnění povinnosti, sdělil stěžovatel vedlejšímu účastníkovi č. 1., že jeho výzvě k dobrovolnému plnění (byť stanovenou lhůtu považuje za nepřiměřeně krátkou) vyhovuje a ve prospěch jeho účtu poukazuje částku ve výši 314 799,50 Kč, když na jistinu ještě před nařízením exekuce dne 5. 9. 2006 poukázal částku 20 000 Kč a úrok z prodlení stanovený v exekučním titulu ke dni 29. 11. 2006 vypočetl na částku 44 092,28 Kč. Celkem tedy jistina, úroky z prodlení a náklady exekučního řízení ke dni 29. 11. 2006 souhrnně představují částku 314 799,50 Kč. Dále v tomto podání stěžovatel požádal soudního exekutora (vedlejšího účastníka č. l.) o vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce a o jeho doručení, neboť mu nebyla známa výše nákladů exekuce a tato ani z výzvy soudního exekutora k zaplacení ani z žádné jiné listiny (např. usnesení o nařízení exekuce) nevyplynula. V souladu s výzvou soudního exekutora tak ve stanovené lhůtě (dle názoru stěžovatele nepřiměřeně krátké) uhradil stěžovatel částku 314 799,50 Kč, a to vkladem hotovosti v bance přímo na účet vedlejšího účastníka č. 1. již dne 28. 11. 2006.
Dne 7. 12. 2006 doručil vedlejší účastník č. 1. (exekutor) příkaz k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, soudního exekutora Mgr. J. R., ze dne 6. 12. 2006 č. j. 73 EX 190/06-19, v němž byly náklady exekuce stanoveny na celkovou částku 90 033,50 Kč, z čehož 64 843,50 Kč představují náklady soudního exekutora (dle názoru stěžovatele nesprávně označeny jako "náklady exekuce") a 25 190 Kč náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka č. 2. jako oprávněného; současně s tím mu bylo doručeno sdělení vedlejšího účastníka č. 1. jako soudního exekutora ze dne 6. 12. 2006 č. j. 73 EX 190/06-20, v němž vedlejší účastník č. 1. stanovuje základ pro výpočet nákladů soudního exekutora na částku 339 870 Kč, kdy tato částka sestává z jistiny dle exekučního titulu po odečtení dříve zaplacené částky 20 000 Kč (tuto skutečnost soudní exekutor ověřil u oprávněného), úroků z prodlení "ke dni 7. 9. 2006" (stěžovatel stanovil a dobrovolně zaplatil tyto úroky ke dni 29. 11. 2006, tj. k poslednímu dni lhůty k zaplacení stanovené ve výše citované výzvě soudního exekutora), nákladů předcházejícího řízení (dle exekučního titulu) v částce 51 503 Kč a z nákladů za právní zastoupení vedlejšího účastníka č. 2. (oprávněného) v exekučním řízení ve výši 25 190 Kč, tedy ve výši, jak byla tato část nákladů exekuce stanovena ve výše citovaném příkaze k úhradě nákladů exekuce.
Proti shora označenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel dne 11. 12. 2006, tj. v zákonné 3denní lhůtě, námitky, v nichž vzhledem k dobrovolnému plnění ve lhůtě stanovené soudním exekutorem brojil proti výši vypočtené odměny soudního exekutora, která byla stanovena na částku 50 990 Kč, včetně k ní připočtené 19% DPH; měl za to, že v daném případě - vzhledem ke skutečnostem shora popsaným v této ústavní stížnosti - měla být odměna vedlejšího účastníka stanovena toliko na 50 % odměny dle příslušné vyhlášky.
O námitkách stěžovatele rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením ze dne 7. 2. 2007 č. j. 27 Ne 6834/2006-21 tak, že se námitky v plném rozsahu zamítají a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů uvedené fáze exekučního řízení. Podle tohoto rozhodnutí neopodstatněnost námitek stěžovatele spočívá v tom, že z dlužné částky 339 870 Kč zbývá po úhradě provedené stěžovatelem a po odečtení dříve zaplacené částky 20 000 Kč uhradit částku 4 820 Kč na nákladech právního zastoupení oprávněného a celé náklady exekuce soudního exekutora. Předpokladem postupu dle §11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "exekutorský tarif") totiž je, že povinný dobrovolně uhradí to, co mu ukládá exekuční titul a současně dobrovolně uhradí náklady exekuce (pozn. podle citovaného usnesení povinný nehradil na nákladech soudní exekuce exekutorovi nic, navíc na nákladech právního zastoupení oprávněného dluží částku 4 820 Kč). Dalším důvodem bylo - dle názoru soudu - že pokud došlo k plnění ze strany povinného až po nařízení exekuce, po pověření soudního exekutora a zejména po vydání exekučních příkazů, které byly stěžovateli doručeny společně s výzvou k plnění, nelze platbu stěžovatele považovat za dobrovolnou úhradu pohledávky.
Stěžovatel má za to, že ve shora popsaném případě - a to je podstatou věci - soud rozhodující o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces; napadené rozhodnutí vykazuje i prvky svévolné aplikace právního předpisu a libovůle v postupu. Je toho názoru, že v daném případě bylo postupem i rozhodnutím soudu (a předtím soudního exekutora) výrazným způsobem zasaženo jeho základní právo tím, že soud (který v tomto typu řízení plní určitou dozorovou funkci nad postupem soudního exekutora, jenž v podstatě ve svůj prospěch na základě platné právní úpravy rozhoduje o výši nákladů exekuce, které je povinen hradit účastník exekučního řízení) nesprávně aplikoval §11 exekutorského tarifu a §46 odst. 3 exekučního řádu. Stěžovateli pak nezbývá - s ohledem na to, že v předmětné věci současná platná právní úprava neumožňuje proti rozhodnutí soudu o projednání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podat řádný opravný prostředek - než se obrátit s touto stížností na Ústavní soud.
V daném případě je podle stěžovatele předmětem sporu interpretace výše specifikovaných ustanovení exekučního řádu a exekutorského tarifu. Okresní soud neopodstatněnost jeho námitek shledává v tom, že ani úhrada pohledávky k výzvě soudního exekutora nebyla ze strany stěžovatele úplná, neboť (podle jeho názoru) vyjma zaplacení "celých nákladů exekuce soudního exekutora" zbývá ze soudním exekutorem vypočtené částky 339 870 Kč (dle jeho názoru základu pro výpočet odměny exekutora - viz jeho sdělení ze dne 6. 12. 2006) k úhradě po odečtení plnění povinného ze dne 7. 9. 2006 v částce 20 000 Kč ještě částka 4 820 Kč, kterou prý stěžovatel dluží na nákladech právního zastoupení oprávněného, a tedy dle názoru exekučního soudu nebylo z jeho strany dobrovolně uhrazeno ani to, co povinnému (stěžovateli) ukládá exekuční titul. V této právní a skutkové úvaze se okresní soud podle stěžovatele dopustil dvou zásadních pochybení, která pramení zejména z toho, že si zcela neujasnil, z jakých dílčích plnění se skládají náklady exekuce.
V prvé řadě, pro svůj závěr o neuhrazeném zůstatku pohledávky převzal okresní soud nesprávný výpočet základu pro výpočet odměny soudního exekutora provedený vedlejším účastníkem č. 1. v jeho sdělení ze dne 6. 12. 2006, v němž je do uvedeného základu stanoveného na částku 339 870 Kč započítána i položka "nákladů vynaložených za právní zastoupení" ve výši 25 190 Kč, tedy nákladů za právní zastoupení vedlejšího účastníka č. 2. (oprávněného) v exekučním řízení. Přitom se v daném případě jedná o jednu ze složek nákladů exekuce, o níž soudní exekutor rozhoduje až v rámci příkazu k úhradě nákladů exekuce; o těchto nákladech právního zastoupení v částce 25 190 Kč vedlejší účastník č. 1. v příkazu ze dne 6. 12. 2006 i rozhodl. To znamená, že soudní exekutor do základu pro výpočet své odměny jako jedné ze složek nákladů exekuce zahrnuje i část těchto nákladů exekuce, o nichž (jejich výši) současně rozhoduje až v příkazu k úhradě nákladů exekuce (viz odrážku druhou výroku tohoto rozhodnutí soudního exekutora). Okresní soud pak tento jeho nesprávný postup přejímá do rozhodnutí o zamítnutí námitek stěžovatele; tedy toto zřejmé pochybení v rámci své dozorové funkce k námitkám podaným stěžovatelem neodstraňuje a tím v podstatě stěžovateli upírá jeho základní právo na soudní ochranu.
Výše popsaný, podle názoru stěžovatele chybný závěr pak okresní soud dále ještě umocňuje tím, že od nesprávně stanovené částky 339 870 Kč jako základu pro výpočet odměny exekutora znovu odečítá částku 20 000 Kč dříve na jistinu zaplacených stěžovatelem, přestože takto při stanovení částky 339 870 Kč, jak vyplývá z obsahu jeho sdělení ze dne 6. 12. 2006, již učinil i soudní exekutor a sumu 20 000 Kč do částky 339 870 Kč nezahrnul, neboť uznal a u oprávněného ověřil, že tato byla stěžovatelem uhrazena již před nařízením exekuce.
Z obou výše uvedených důvodů tedy - podle stěžovatele - neobstojí závěr, že k dobrovolnému splnění pohledávky stanovené exekučním titulem zbývá uhradit 4 820 Kč.
Za druhé, pokud jde o závěr okresního soudu o neopodstatněnosti podaných námitek z toho důvodu, že pohledávka nebyla dobrovolně uhrazena v plné výši, je nutno podle stěžovatele poukázat na skutečnost, že v napadeném usnesení okresního soudu je uvedeno, že stěžovatel dobrovolně neuhradil i veškeré náklady exekuce, a tedy nesplnil podmínky dané §11 odst. 1 a 2 exekutorského tarifu pro aplikaci toliko 50% odměny soudního exekutora. Právě v tom však spočívá podstata námitek stěžovatele proti příkazu k náhradě nákladů exekuce. Stěžovatel byl totiž v přípise soudního exekutora ze dne 15. 11. 2006 (označeném jako předvolání) vyzván pouze k zaplacení pohledávky stanovené v exekučním titulu, a to ve lhůtě do 29. 11. 2006 (v podstatě dvoudenní lhůtě, neboť výzva byla stěžovateli doručena až dne 27. 11. 2006), a nikoliv současně i k dobrovolné úhradě částky připadající na náklady exekuce; o ní nejenže v předvolání nebylo vůbec nic zmíněno, ale tato v dané fázi řízení nemohla být (nejenom stěžovateli) ani známa (soud v usnesení o nařízení exekuce o nákladech exekuce nerozhoduje ani nestanovuje jejich výši, a to ani předběžně), neboť o stanovení její výše je rozhodováno právě až v příkaze o úhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že soudní exekutor stěžovatele nevyzval k dobrovolnému zaplacení nákladů exekuce, a je tedy třeba mít za to, že jejich úhrada ze strany povinného kdykoliv v průběhu exekučního řízení musí být považována za dobrovolné plnění; k zaplacení této části příslušenství pohledávky stanovené v exekučním titulu jej ani vyzvat nemohl, neboť o ní (její konkrétní výši) bylo rozhodováno teprve později právě až v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ani po jeho vydání nemohl stěžovatel soudním exekutorem v příkaze stanovené náklady exekuce uhradit, neboť s jejich výší nesouhlasil (právě pro nerespektování skutečnosti, že pohledávka stanovená exekučním titulem byla uhrazena ze strany povinného dobrovolně ve lhůtě stanovené k zaplacení soudním exekutorem) a v zákonné lhůtě proti tomuto příkazu podal námitky, v důsledku čehož se uplynutím třídenní lhůty nestal tento příkaz pravomocným, a výše nákladů exekuce tak stále nebyla s konečnou platností stanovena.
Stěžovatel doplnil, že samozřejmě hodlal dobrovolně uhradit i pravomocně stanovené náklady exekuce, a právě proto, aby jejich konečnou výši minimalizoval, ve velmi krátké (dvoudenní) lhůtě stanovené exekutorem dobrovolně uhradil celou pohledávku stanovenou exekučním titulem, včetně veškerého v té době vykonatelného příslušenství. Ke dni skončení lhůty poskytnuté mu soudním exekutorem k dobrovolnému zaplacení pohledávky stanovené exekučním titulem pak neznal a ani nemohl znát výši nákladů exekuce, neboť tyto byly stanovovány až mnohem později, tj. až pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce. Nemůže mu proto být přikládáno k tíži, jak to v napadeném usnesení učinil okresní soud, že dobrovolně ve stanovené lhůtě mj. neuhradil i náklady exekuce, které v té době (a nutno dodat, že ani v době rozhodování okresního soudu o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce) nebyly nikterak (tedy ani předběžně) stanoveny. Pokud by v této otázce byla přijata argumentace okresního soudu a jím provedený výklad citovaného ustanovení exekutorského tarifu, znamenalo by to, že uvedené ustanovení je v předmětné vyhlášce naprosto zbytečné, neboť nelze nikdy ve lhůtě stanovené exekutorem k dobrovolnému zaplacení pohledávky stanovené exekučním titulem zaplatit i náklady exekuce, které jsou stanovovány až v pravomocném příkazu k úhradě nákladů exekuce (s možností podání námitek v případě nesouhlasu s jeho obsahem, o nichž dle exekučního řádu rozhoduje do 15 dnů okresní soud), a o nákladech exekuce je přitom rozhodováno až po vymožení plnění stanoveného v exekučním titulu. Pokud by byl takovýto postup správný, soudní exekutor by měl bez ohledu na to, zda svou činností cokoliv na pohledávku z exekučního titulu vymohl, vždy nárok na 100 % odměny stanovené v exekutorském tarifu, neboť oprávněný v době dobrovolného plnění pohledávky dle exekučního titulu k výzvě soudního exekutora (a ani exekutor sám) nemůže vědět, jaká je výše nákladů příslušné exekuce.
Podle stěžovatele exekuční soud v napadeném usnesení o zamítnutí námitek podpůrně dovozuje jejich neopodstatněnost z toho (byť by stěžovatelova platba ve výši 315 000 Kč ze dne 28. 11. 2006 pokryla pohledávku s příslušenstvím dle exekučního titulu), že nelze plnění povinného považovat za dobrovolné, pokud došlo k plnění až po vydání exekučních příkazů, které byly stěžovateli doručeny společně s výzvou k plnění ze dne 27. 11. 2006. Ani s tímto závěrem však souhlasit nelze. Pokud by tomu tak bylo, nemělo by totiž ustanovení exekutorského tarifu o možnosti dobrovolného plnění k výzvě soudního exekutora, které by vedlo ke snížení odměny exekutora na 50 %, opět žádný smysl. Je však zřejmé, že autor uvedeného právního přepisu hodlal motivovat povinného k dobrovolné úhradě v přiměřené lhůtě stanovené exekutorem, a to příslibem snížení konečných nákladů exekuce, a zároveň tímto zohlednit skutečnost, že pokud bylo splněno ze strany povinného mimo rámec probíhajícího exekučního řízení, nemá soudní exekutor, který tak nemusel vynaložit takové úsilí, jako kdyby celou pohledávku včetně příslušenství vymohl zpeněžením konkrétního majetku povinného, nárok na honorování v plné výši.
Z výše uvedeného pohledu není podle stěžovatele dobrovolnost plnění ze strany povinného možné posuzovat izolovaně jen v časových souvislostech, tedy, že bylo (mohlo být) dobrovolně plněno pouze tehdy, když ještě nedošlo k zahájení exekučního řízení nebo jeho překlenutí do určité fáze (např. nařízení exekuce soudem, nabytí právní moci tohoto nařízení, předání věci pověřenému exekutorovi nebo vydání prvního exekučního příkazu z jeho strany). Dobrovolnost postupu povinného ohledně plnění vymáhané pohledávky je dle přesvědčení stěžovatele nutno posuzovat výhradně z pohledu toho, zda zaplacení bylo provedeno z majetku postiženého exekucí, tzn. jeho autoritativním zpeněžením činností exekutora, nebo naopak mimo rámec probíhající exekuce, tj. z jiných majetkových zdrojů povinného (tedy majetku exekucí nepostiženého), tedy dobrovolně. Toto rozlišení je podle stěžovatele nutné např. za situace, kdy povinný poté, co se dozví o tom, že exekuční řízení probíhá, sám si o vlastní vůli zajistí finanční prostředky např. z půjčky od třetí osoby (kterou se do budoucna zaváže za stanovených podmínek splácet) a z těchto prostředků, tj. z jiných zdrojů, exekucí nepostižených ani exekučně nepostižitelných, dobrovolně exekučně vymáhanou pohledávku soudnímu exekutorovi v jím stanovené lhůtě zaplatí. Pokud by totiž byl správný výklad otázky dobrovolnosti plnění zaujatý v této věci exekučním soudem (v rozhodnutí o posouzení námitek stěžovatele), prakticky by ztrácela podmínka výzvy k zaplacení a plnění v přiměřené takto stanovené lhůtě jakékoliv opodstatnění, neboť povinný se v praxi (a bylo tomu samozřejmě i v tomto exekučním řízení) o skutečnosti, že byla proti jeho majetku nařízena exekuce a který konkrétní exekutor (jako platební místo) byl jejím provedením pověřen, zpravidla dozvídá teprve po doručení usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce. Avšak toto rozhodnutí vydané soudem není jím zároveň povinnému doručováno, nýbrž je tak činěno až prostřednictvím soudního exekutora bez stanovení jakékoliv lhůty, do kdy se tak má stát. Smyslem tohoto způsobu doručování je snaha zákonodárce zamezit zmaření výsledku exekučního řízení povinným; jde o to, aby se povinný o skutečnosti, že proti jeho majetku byla nařízena exekuce, dozvěděl až jako poslední z osob vystupujících v exekučním řízení a aby měl soudní exekutor do té doby možnost zmapovat stav jeho majetku a tento ještě před nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce postihnout vydáním exekučních příkazů na konkrétní majetek. Praxe je pak podle stěžovatele taková, že současně s doručením usnesení soudu o nařízení exekuce jsou povinnému doručovány i exekuční příkazy, o jejichž existenci se však povinný dozvídá teprve při doručení usnesení o nařízení exekuce. Teprve současně s tímto doručováním rozhodnutí soudu o nařízení exekuce a exekučních příkazů vydaných na jeho základě soudním exekutorem je (může být) pak povinný vyzván k dobrovolnému zaplacení ve stanovené přiměřené lhůtě, kterou má na mysli §11 exekutorského tarifu, neboť pokud by se tak dělo v opačném pořadí, povinný by se z výzvy k dobrovolnému plnění dozvěděl o vedení exekučního řízení proti jeho osobě dříve, než byly (mohly by být) vydány exekuční příkazy, a mohl by tak činit úkony, kterými by exekuci mohl buď zcela zmařit, či alespoň ztížit. Tím, že jsou mu (zpravidla) současně doručovány usnesení o nařízení exekuce (proti tomu má právo na odvolání ve lhůtě 15 dnů), vydané exekuční příkazy a výzva k dobrovolnému zaplacení, nelze bez dalšího dovodit (jak to činí podpůrně exekuční soud i v této věci), že již poté není možné ze strany povinného plnit dobrovolně. Pokud je v přiměřené lhůtě plněno z jiného majetku, než je ten, který je postižen exekučními příkazy, v důsledku jejichž vydání byl povinnému stanoven zákaz nakládání s tímto majetkem, je nutno dovozovat, že povinný plnil dobrovolně. V opačném případě by exekutor vždy po doručení usnesení o nařízení exekuce ze strany soudu mohl paušálně, tj. bez zjišťování konkrétního majetku, vydat např. exekuční příkaz k postižení všech movitých věcí povinného (i kdyby žádné exekučně postižitelné movité věci povinný nevlastnil), následně mu doručit výzvu k dobrovolnému zaplacení v přiměřené lhůtě, na základě které by bylo např. z úspor neuložených v bance ze strany povinného plněno (vše zaplaceno), a poté dovodit, že plnění nebylo dobrovolné, neboť v té době již byl vydán exekuční příkaz k postižení movitých věcí (o kterém povinným při plnění vůbec nemusel vědět), a exekutor by měl nárok na plnou odměnu, ačkoliv v podstatě svou činností (z vydaného exekučního příkazu) ničeho nevymohl (tj. postižené movité věci v dražbě nezpeněžil).
Stěžovatel konstatoval, že tak tomu v podstatě bylo v předmětné exekuční věci i v jeho případě. Společně s výzvou k zaplacení pohledávky včetně příslušenství ve lhůtě do 29. 11. 2006 stanovené v exekučním titulu mu bylo dne 27. 11. 2006 doručeno i usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora - vedlejšího účastníka č. 1. (v tomto okamžiku se stěžovatel dozvěděl o tom, že je proti němu vedeno toto exekuční řízení) a dále dva exekuční příkazy, a to exekuční příkaz k přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu ze dne 19. 10. 2006 č. j. 73 EX 190/06-8, kterým byl postižen jeho účet vedený u ČSOB, a. s., a exekuční příkaz srážkami ze mzdy a jiných příjmů ze dne 15. 11. 2006 č. j. 73 EX 190/06-11, kterým byl postižen starobní důchod stěžovatele (v obou exekučních příkazech je navíc stanoveno, že jsou postiženy i náklady exekuce, "jak budou stanoveny soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů této exekuce"). K výzvě soudního exekutora stěžovatel hned následující den po doručení všech výše uvedených listin (poté, co se o exekučním řízení dozvěděl), tj. dne 28. 11. 2006 v hotovosti dobrovolně na účet soudního exekutora uhradil v souladu s obsahem jeho výzvy pohledávku včetně příslušenství stanovenou v exekučním titulu (náklady exekuce v té době nebyly stanoveny ani předběžně konkretizovány), a to z jiného majetku než z toho, který byl postižen vydanými exekučními příkazy, tj. zejména nikoliv z prostředků na exekučně postiženém bankovním účtu (s těmito z důvodu vydaného exekučního příkazu nemohl ani disponovat), ale v hotovosti z finančních prostředků, které nebyly exekucí postiženy, tedy jednoznačně dobrovolně a ve lhůtě (byť navíc nepřiměřeně krátké) stanovené soudním exekutorem.
Ze všech uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení obecného soudu zrušil.
III.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti účastník řízení, Okresní soud ve Frýdku-Místku, uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení.
Vedlejší účastník řízení Mgr. J. R., soudní exekutor Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ve svém vyjádření zcela odkázal na své podání ze dne 9. 1. 2007, adresované Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku v dané věci. V tomto podání je zejména uvedeno, že soudní exekutor zcela neupustil od provedení exekuce, protože povinný, ač splnil to, co mu ukládá exekuční titul, neuhradil plně náklady exekuce a náklady oprávněného vynaložené na právní zastoupení v exekučním řízení. Povinný tedy - podle názoru exekutora - neuhradil zcela vymáhanou pohledávku včetně příslušenství a náklady exekuce. Proto považoval exekutor jeho námitky za nedůvodné a navrhl, aby obecný soud usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.
Vedlejší účastník řízení, společnost Nehlsen Třinec, s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledal, že v daném případě nelze od ústního jednání očekávat další objasnění věci. Proto vyzval účastníky řízení, zda s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. Účastník řízení, Okresní soud ve Frýdku-Místku, s tím výslovně souhlasil. Stěžovatel se k otázce souhlasu s upuštěním od ústního jednání ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřil. Jelikož však byl ve výzvě Ústavního soudu výslovně poučen, že pokud se k tomu ve lhůtě 20 dnů nevyjádří, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas presumovat.
IV.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod fyzických a právnických osob.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9). Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.; nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možno hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu; v každém jsou vždy přítomny i základní právní principy uznávané demokratickými právními státy.
Ve zkoumaném případě jde o interpretaci podústavního, ve větším rozsahu dokonce podzákonného práva; to však neznamená, že by obecný soud mohl pouze formálně aplikovat předmětný předpis (exekutorský tarif) a v zásadě jen potvrdit, co již dříve stanovil ve věci osobně a materiálně zainteresovaný subjekt - exekutor.
V dané věci je z ústavněprávního hlediska navíc významné, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (§88 odst. 4 exekučního řádu). Je-li tedy řízení toliko jednoinstanční, vyžaduje to od obecného soudu zvláštní pečlivost, neboť jakékoli pochybení nebo nesrovnalost, na kterou již účastník řízení nemůže v řádném procesu reagovat, může dosáhnout dimenze ústavní. Ústavní soud proto dovozuje, že v podobných případech je namístě zdůraznit i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Je třeba vyjít z požadavku, podle kterého je nezbytně důležité, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly u občanů důvěru. Účastníci řízení oprávněně očekávají, že soud bude nestranný a spravedlivý v každém ohledu a v každé fázi řízení, neboť v této oblasti má význam i jevová stránka soudního řízení.
Obecný soud námitky stěžovatele (povinného) označil za nedůvodné, a proto rozhodl ve smyslu §88 odst. 3 exekučního řádu tak, že je zamítl. V podstatě uvedl, že pokud došlo k plnění částky 315 000 Kč ze strany povinného až po nařízení exekuce, po pověření soudního exekutora a zejména po vydání exekučních příkazů, které byly povinnému doručeny spolu s výzvou k plnění dne 27. 11. 2006, nelze platbu z 28. 11. 2006 považovat za dobrovolnou úhradu pohledávky. V prvé řadě však neopodstatněnost námitek povinného spočívá podle soudu v tom, že povinný z dlužné částky 339 870 Kč (základ pro výpočet odměny soudního exekutora) uhradil pouze 315 000 Kč (dne 7. 9. 2006 bylo plněno ve výši 20 000 Kč), k celkové úhradě zbývá tedy 4 820 Kč a zaplacení celých nákladů exekuce soudního exekutora. Přitom - podle soudu - předpokladem pro postup dle §11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je skutečnost, že povinný dobrovolně uhradí to, co mu ukládá exekuční titul (zde jistinu, úroky, náklady předcházejícího řízení) a současně dobrovolně uhradí náklady exekuce. V daném případě však povinný neuhradil na nákladech soudní exekuce exekutorovi ničeho, navíc na nákladech právního zastoupení oprávněného dluží částku 4 820 Kč. Vzhledem k těmto skutečnostem (prý) soudní exekutor nemůže upustit a rovněž zcela správně neupustil od provedení exekuce ve smyslu §46 odst. 3 exekučního řádu, neboť zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny.
Ústavnímu soudu se však z hlediska podstatných okolností zkoumané věci, jakož i se zřetelem na obecné principy spravedlnosti jeví mnohem relevantnější, logičtější i účelu interpretovaných právních předpisů bližší argumentace, obsáhle prezentovaná stěžovatelem v ústavní stížnosti (srov. shora). Ústavní soud - aniž by hodlal vstupovat do podrobné polemiky se závěry obecného soudu nebo určovat v oblasti podústavního práva, jak přesně mají soudy v těchto případech postupovat - nemůže tyto, shora podrobně popsané argumenty ponechat stranou, jak to v podstatě učinil okresní soud.
Ústavní soud proto v dané souvislosti připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám stěžovatele shora uvedeným, které se samy nabízejí, však obecný soud podrobnější stanovisko nezaujal.
Meritem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecný soud, rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretoval příslušné právní předpisy a zda splnil svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát shora citovaný závěr, ke kterému soud dospěl a v důsledku něhož nebylo námitkám stěžovatele vyhověno.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Okresní soud neopodstatněnost námitek stěžovatele shledal zejména ve skutečnosti, že ani úhrada pohledávky k výzvě soudního exekutora nebyla prý ze strany stěžovatele úplná, neboť vyjma zaplacení celých nákladů exekuce soudního exekutora (které uhrazeny nebyly) zbývá ze soudním exekutorem vypočtené částky 339 870 Kč ještě částka 4 820 Kč, kterou má stěžovatel dlužit na nákladech právního zastoupení oprávněného; tedy dle názoru exekučního soudu nebylo dobrovolně uhrazeno ani to, co povinnému (stěžovateli) ukládá exekuční titul. Jak však správně uvedl stěžovatel, soudní exekutor do základu pro výpočet své odměny - jako jedné ze složek nákladů exekuce - zahrnuje i část těchto nákladů exekuce, o nichž (jejich výši) současně rozhoduje až v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Okresní soud pak tento logicky nesprávný postup přejímá do rozhodnutí o zamítnutí námitek stěžovatele a výše popsaný závěr pak - dle stěžovatele - ještě umocňuje tím, že od nesprávně stanovené částky 339 870 Kč jako základu pro výpočet odměny exekutora znovu odečítá částku 20 000 Kč dříve na jistinu zaplacených stěžovatelem; to vzdor tomu, že takto při stanovení částky 339 870 Kč, jak vyplývá z obsahu jeho sdělení ze dne 6. 12. 2006, již učinil i soudní exekutor a sumu 20 000 Kč do částky 339 870 Kč nezahrnul, neboť uznal a u oprávněného ověřil, že tato byla stěžovatelem uhrazena již před nařízením exekuce. Z obou výše uvedených důvodů - jak právem uvedl stěžovatel - neobstojí tvrzení, že k dobrovolnému splnění pohledávky stanovené exekučním titulem zbývá uhradit 4 820 Kč, což bylo podle soudu hlavním důvodem, proč námitkám stěžovatele nebylo vyhověno.
Pokud jde o závěr okresního soudu o neopodstatněnosti podaných námitek proto, že stěžovatel neuhradil ani veškeré náklady exekuce, a tedy nesplnil podmínky dané §11 odst. 1, 2 exekutorského tarifu pro aplikaci toliko 50% odměny soudního exekutora, je nutno souhlasit se stěžovatelem, že právě v tom spočívá podstata jeho námitek proti příkazu k náhradě nákladů exekuce. Stěžovatel byl totiž v přípise soudního exekutora ze dne 15. 11. 2006 označeném jako předvolání vyzván pouze k zaplacení částky stanovené v exekučním titulu, tj. pohledávky ve výši 239 204,20 Kč s přísl. a náhrady nákladů řízení ve výši 51 530 Kč, a to ve lhůtě do 29. 11. 2006, a nikoliv současně i k dobrovolné úhradě částky připadající na náklady exekuce; o ní nejenže v předvolání nebylo nic zmíněno, ale tato v dané fázi řízení nemohla být (nejenom stěžovateli) ani známa, neboť o stanovení její výše je rozhodováno právě až v příkaze o úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel ve lhůtě stanovené exekutorem uhradil celou částku stanovenou exekučním titulem, včetně veškerého v té době vykonatelného příslušenství. Ke dni skončení lhůty poskytnuté mu soudním exekutorem k dobrovolnému zaplacení pohledávky stanovené exekučním titulem pak neznal a ani nemohl znát výši nákladů exekuce, neboť tyto byly stanovovány až mnohem později, tj. až pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce. Nemůže mu proto být přičítáno k tíži, jak to v ústavní stížností napadeném usnesení učinil okresní soud, že dobrovolně ve stanovené lhůtě mj. neuhradil i náklady exekuce, které v té době nebyly nikterak (tedy ani předběžně) stanoveny.
Jak stěžovatel rovněž uvedl, podpůrně exekuční soud v napadeném usnesení o zamítnutí jeho námitek dovozuje jejich neopodstatněnost z toho, že nelze plnění povinného považovat za dobrovolné, pokud došlo k plnění až po vydání exekučních příkazů, které byly stěžovateli doručeny společně s výzvou k plnění dne 27. 11. 2006. Ústavní soud rovněž souhlasí se stěžovatelem, že pokud by tomu tak bylo, nemělo by ustanovení exekutorského tarifu o možnosti dobrovolného plnění na výzvu soudního exekutora, které by vedlo ke snížení odměny exekutora na 50 %, žádný smysl. Smyslem předmětného ustanovení však zjevně je motivovat povinného k dobrovolné úhradě v přiměřené lhůtě stanovené exekutorem, a to příslibem snížení konečných nákladů exekuce, a zároveň tímto vzít v úvahu skutečnost, že pokud bylo splněno ze strany povinného mimo rámec probíhajícího exekučního řízení, nemá soudní exekutor, který tak nemusel vynaložit takové úsilí, jako kdyby celou pohledávku včetně příslušenství vymohl zpeněžením konkrétního majetku povinného, nárok na honorování v plné výši.
Pokud se obecný soud těmito okolnostmi věci z uvedených hledisek řádně nezabýval, nelze jeho hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správný a spravedlivý právní závěr, k němuž ve věci dospěl. Tím porušil zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem zasáhl i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Lze ještě uvést, že obdobným případem se Ústavní soud zabýval např. ve věci sp. zn. I. ÚS 684/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 29). Tam mj. vyslovil (srov. tzv. právní větu nálezu ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 684/07), že aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, jestliže de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení příslušné prováděcí vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor proti smyslu logiky právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu).
Uvedenou konstrukci považoval (a považuje) Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy; vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu. V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Lze ještě doplnit, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze nikdy vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale - ve vztahu ke konkrétní věci - s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.