ECLI:CZ:US:2009:1.US.951.08.1
sp. zn. I. ÚS 951/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. D., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátem se sídlem Obilní trh 4, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. 7 Cmo 45/2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005 sp. zn. 20 Cm 84/2004 ve spojení se směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Brně dne 16. září 2004 sp. zn. 20 Sm 317/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel výše označená rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že v řízení byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručené rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů (dále jen "Úmluva").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení o 3.710.000,- Kč s postižními právy ze směnky nerespektovaly, že pohledávka žalobce zanikla započtením. Proti pohledávce z titulu půjčky, zajištěné předmětnou směnkou, uplatnil stěžovatel započtení své pohledávky ve výši 3.954.000,- Kč vzniklé z titulu mandátní smlouvy ústně uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem. Předmětem činnosti stěžovatele bylo zastupování vedlejšího účastníka ve sporu, který vedl u rakouského obchodního soudu, stěžovatel mu po dobu dvou a půl roku poskytoval tlumočnické ale i zprostředkovatelské služby a to s náležitou odbornou péčí.
Stěžovatel dále tvrdil, že soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, které svědčí o tom, že mandátní smlouva mezi žalobcem a stěžovatelem byla uzavřena. Uvedl, že služby pro žalobce mohl vykonávat i jako obecný zmocněnec, z ničeho nevplývá, že by pro poskytování právních služeb ve sporu s rakouským subjektem musel být stěžovatel registrován u České advokátní komory či mít jiné podnikatelské oprávnění. Stěžovatel namítal, že je oprávněn provádět zprostředkovatelskou činnost, doložil to i výpisem z obchodního rejstříku, ale soud to při rozhodování nevzal v úvahu. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že bylo obvyklé požadovat poskytnutí odměny za opakované vykonávaní tlumočnických ale i zprostředkovatelských služeb. Bylo věcí soudu, aby posoudil obvyklost odměny za činnost stěžovatele, stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud soud dospěl k závěru, že žádná odměna stěžovateli nepřísluší, protože nebyla mezi účastníky dohodnuta, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel trval na tom, že pohledávka vedlejšího účastníka zajištěná uplatněnou směnkou zanikla započtením, tím odpadl i platební důvod z uplatněné zajišťovací směnky. Odvolací soud neposkytl v souladu s čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 Listiny, zaručené rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy a mezinárodními smlouvami ochranu jeho ústavně zaručeným právům, a proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí i spisu Krajského soudu v Brně (20 Cm 84/2004) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2008 (7 Cmo 45/2007-192), námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, jsou tytéž, kterými se soud v řízení zabýval a s nimiž se řádně vypořádal. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, Krajského soudu v Brně, který ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. září 2004 (20 Sm 317/2004-28) a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3.710.000,- Kč, spolu s 6% úrokem ročně od 31. srpna 2004 do zaplacení, směnenčnou odměnu ve výši 12.366,70 Kč a náklady řízení ve výši 252,758,- Kč ve lhůtě do tří dnů. Stěžovatel podal námitky, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně dne 21. září 2005 (20 Cm 84/2004-120) tak, že ponechal směnenčný platební rozkaz v platnosti a stěžovateli uložil zaplatit žalobci náklady námitkového řízení ve výši 357,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. ledna 2008 (7 Cmo 45/2007-192) rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz a na náhradě nákladů odvolacího částku 104.155,- Kč k rukám advokáta žalobce.
III.
Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy a kterému nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatel namítal porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených procesních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na započtení jeho pohledávky ve výši 3.954.000,- Kč vzniklé z titulu mandátní smlouvy ústně uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem. Předmětem činnosti stěžovatele bylo zastupování vedlejšího účastníka ve sporu, který vedl u rakouského obchodního soudu, stěžovatel mu po dobu dvou a půl roku poskytoval tlumočnické ale i zprostředkovatelské služby, a to s náležitou odbornou péčí. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení §580 obč. zák.
Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Sporné řízení je ovládáno zásadou projednávací, kdy účastník řízení je povinen tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy. Účastníka řízení stíhá jak povinnost tvrzení, tak povinnost důkazní, neboť zjištěný skutkový stav věci je především výsledkem jeho důkazní aktivity. Pokud účastník řízení neoznačí důvody potřebné k prokázání svých tvrzení, je povinen nést nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě provedených důkazů.
Podstatnými znaky mandátní smlouvy dle ustanovení §566 obch. zák. jsou úplatnost, obchodní povaha záležitosti, kterou se mandatář zavazuje zařídit a dále, že mandatář jedná jménem klienta. Z hlediska subjektů je pojmovým znakem mandátní smlouvy to, že mandant i mandatář jsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku, neboť mandátní smlouva není uvedena mezi tzv. absolutními obchody. Stěžovatel svoji obranu v projednávané věci založil na tvrzení, že měl za žalobcem pohledávku z titulu mandátní smlouvy, kterou započetl, pak obecný soud učinil závěr, že v řízení nebyl prokázán vznik jakéhokoliv obchodnězávazkového vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem, neboť zde chybí jeden z pojmových znaků mandátní smlouvy, a to status podnikatele. Stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že právní služby poskytoval jako advokát dle ustanovení §4 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, nebo, že činnost tlumočníka prováděl jako osoba disponující příslušným oprávněním k provozování takové činnosti.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem a stěžovatelem byl občanskoprávní, lze jej charakterizovat jako smlouvu příkazní. Příkazní smlouva je úplatná pouze tehdy, je-li odměna mezi stranami dohodnuta či je-li to obvyklé. Stěžovatel v daném případě neunesl důkazní břemeno a neprokázal uzavření smlouvy mezi ním a žalobcem.
Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem pro realizaci právního úkonu ve formě započtení je, aby na obou stranách stály pohledávky k započtení způsobilé. V projednávaném případě žalobcem uplatněná směnečná pohledávka nemohla zaniknout v důsledku kompenzace, neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že naplnil jeden ze základních předpokladů nutných k započtení, a sice, že disponoval pohledávkou za žalobcem zralou k započtení.
Ústavní soud uzavírá, že stížností napadená rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. a v tomto ohledu postačí proto pouze na ně odkázat. Do tohoto ustanovení se promítá i stávající zásada občanskoprávního řízení - "nechť si každý střeží svá práva", (srovnej např. sp. zn. III. ÚS 326/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, str. 455 vydání 1., usn. č. 18, Praha 1997 - III. díl, a další). Právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož porušení však nebylo shledáno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení ani jiných práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2009
František Duchoň v. r.
předseda senátu