ECLI:CZ:US:2009:1.US.989.09.1
sp. zn. I. ÚS 989/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem Slezské nám. 14, Bílovec, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006 sp. zn. 50 T 4/2005, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 4 To 9/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci.
Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že v téže věci podal rovněž dovolání. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud i dne 15. 6. 2009 dotazem u trestního oddělení Krajského soudu v Ostravě, které sdělilo, že stěžovatel podal skutečně ve své věci dovolání, a že o něm dosud nebylo rozhodnuto (dovolání nebylo ani postoupeno Nejvyššímu soudu).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížnost i dovolání; posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě sice nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nicméně, možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; to by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura (srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz, např. usnesení I. ÚS 772/09).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj