ECLI:CZ:US:2009:2.US.100.08.1
sp. zn. II. ÚS 100/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) J. S. a 2) D. S., zastoupených JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Čechova 2, Přerov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 28 Cdo 1807/2006-542 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2006 č. j. 56 Co 299/2005-504, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2008, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání nemovitostí, v němž vystupovali na straně žalobců. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně namítají, že nebyla zachována rovnost při ochraně vlastnických práv, když byla preferována ochrana vlastnictví vedlejších účastníků na úkor ochrany původního vlastnictví stěžovatelů.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili své přesvědčení, že jsou splněny veškeré restituční podmínky pro vyhovění jejich nároku. Přestože bylo třeba v řízení zodpovědět jedinou otázku, a to, zda jsou vedlejší účastníci povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."), a tedy zda nedošlo v případě nabytí nemovitostí k naplnění některé ze dvou skutkových podstat formulovaných v §4 odst. 2 téhož zákona, dle mínění stěžovatelů byla první skutková podstata, tedy protiprávní zvýhodnění vedlejších účastníků, ze strany soudů posuzována a vyhodnocena nedostatečně, když soud prvého stupně se jí zabýval pouze okrajově a odvolací soud ji měl dle stěžovatelů podrobit podrobnějšímu zkoumání. Namítají, že odvolací soud nedostál účelu, který zákon o mimosoudních rehabilitacích sleduje a nerespektoval jeho základní principy. Veškeré provedené důkazy, stěžovateli blíže uvedené, nasvědčují závěru, že podmínka protiprávního zvýhodnění na straně vedlejších účastníků splněna byla, avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Jsou také přesvědčení, že vedlejší účastníci nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť ohledně nemovitostí nebylo vydáno příslušné opatření finančního odboru, kupní smlouva byla uzavírána nadvakrát a nebyla splněna zákonná povinnost uskutečnit nabídku, kterou dle tehdy zavedených postupů bylo vypsání výběrového řízení. V případě stěžovatelů nejenže výběrové řízení nebylo konáno, ale nebyla učiněna ani jediná nabídka třetím osobám. V důsledku chybných skutkových závěrů a skutečnosti, že souladem s právními předpisy se odvolací soud nezabýval, dospěl odvolací soud dle stěžovatelů ke zcela nesprávným právním závěrům, které vedly k meritornímu rozhodnutí.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 18 C 55/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé dne 11. 12. 1994 dopisem vyzvali vedlejší účastníky manžele Ing. K. a MUDr. A. K. (dále jen "vedlejší účastníci") k vydání rodinného domku s přilehlými pozemky ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb., do 30 dnů od doručení výzvy; tito však na výzvu nereagovali. Stěžovatelé proto podali dne 17. 2. 1995 žalobu, kterou se domáhali, aby vedlejším účastníkům bylo uloženo předmětné nemovitosti vydat. Obecné soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, přičemž rozsudkem napadeným ústavní stížností Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu v Frýdku - Místku ze dne 11. 2. 2005 č. j. 18 C 55/95-463 tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně zopakoval historii celého řízení a konstatoval, že pro danou věc bylo rozhodující posouzení otázky, zda vedlejší účastníci mají postavení povinných osob ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., buď proto, že nemovitosti nabyli od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a stát před převodem vlastnictví k nemovitosti na vedlejší účastníky získal oprávnění s ní disponovat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že vedlejší účastníci nenabyli nemovitosti na základě jejich protiprávního zvýhodnění. Dle odvolacího soudu nelze za protiprávní zvýhodnění vedlejších účastníků považovat skutečnost, že babička vedlejšího účastníka byla sestrou babičky úředníka v postavení vedoucího finančního odboru MNV v Třinci, který jako orgán spravující majetek státu s vedlejšími účastníky uzavřel kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Samotné existence vzdáleného stupně příslušenství nemohla postačovat pro závěr, že vedlejší účastníci byli při nabývání nemovitostí protiprávně zvýhodněni, nebylo-li možné na toto zvýhodnění usuzovat ještě s dalších okolností. Námitka stěžovatelů, že vedlejší účastníci byli protiprávně zvýhodněni na úkor dalších žadatelů o odprodej týchž nemovitostí, dle odvolacího soudu nemohla obstát. Jak vyplynulo zejména z výpovědi svědka D., měl o nemovitosti zájem a rovněž podal žádost o odprodej. Poté, co se však dozvěděl o výši kupní ceny, od úmyslu nemovitosti koupit ustoupil. Vedlejší účastníci tak zůstali jedinými potencionálními zájemci. Tvrzení stěžovatelů, že nabídka na odprodej nemovitostí nebyla publikována vyhláškou MNV nebo na úřední desce MNV, nebylo rovněž prokázáno. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že ačkoli způsob zveřejnění nabídky nebyl žádným závazným právním předpisem upraven, ze skutečnosti, že o odprodej nemovitosti usilovali kromě vedlejších účastníků ještě další zájemci bez osobní či jiné vazby na ně, lze usuzovat na to, že nabídka na odprodej nemovitosti zveřejněna byla. Protiprávní zvýhodnění neshledal odvolací soud ani ve skutečnosti, že kupní cena byla placena ve dvou splátkách. Vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu a dovodil, že ujednání o splátkách kupní ceny při převodu nemovitosti z majetku státu do vlastnictví občana tehdejším právním předpisům neodporovalo. Odvolací soud rovněž porovnával původní znalecký posudek, kterým byla stanovena cena nemovitostí při prodeji, s dalšími dvě různými znaleckými posudky z roku 2000 a 2004, a zcela vyloučil závěr, že stanovením výše kupní ceny mohli být vedlejší účastníci zvýhodněni. Odvolací soud také osvětlil, proč okolnost, že byla vyhotovena kupní smlouva nejprve v měsíci červnu 1988 a znovu pak v prosinci 1988, neměla na obsah smluvního ujednání včetně ujednání o výši kupní ceny a způsobu jejího placení žádný vliv.
Při posuzování otázky, zda vedlejší účastníci nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, podrobil výkladu ustanovení §453a odst. 1) a 2) občanského zákoníku, tehdy platného znění, a uvedl, že byly-li naplněny jeho předpoklady, věc připadla do vlastnictví státu, aniž bylo nutno přechod věci do vlastnictví státu deklarovat soudním či jiným rozhodnutím. Již podle tehdejší judikatury bylo rozhodující, že se vlastník věci dopustil protiprávního jednání, totiž nedovoleného opuštění republiky, a trvale se zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat. K tomu, aby věc v tomto případě přešla na stát, nebylo třeba, aby byl vlastník věci v trestním řízení za trestný čin opuštění republiky také odsouzen. K datu uzavření smlouvy byly nemovitosti oběma stěžovateli opuštěny a stát deklaroval navenek jejich převzetí do vlastnictví v důsledku §453a občanského zákoníku, v tehdy platném znění, tím, že inicioval zápis svého vlastnictví v katastru nemovitostí. Odvolací soud dále dovodil, že pro závěr, zda vedlejší účastníci nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, není podstatné, zda si stát přivlastnil nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, nýbrž, zda nemovitosti, které si přivlastnil, na žalované převedl kupní smlouvou odporující tehdy platným právním předpisům. Vzhledem k tomu, že podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že vedlejší účastníci nabyli předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebyl naplněn ani v pořadí druhý zákonný předpoklad pro to, aby vedlejší účastníci měli postavení povinných osob. Pro absenci i tohoto předpokladu, pak nebylo možné žalobě stěžovatelů vyhovět ani v rozsahu, v jakém soud prvého stupně zavázal vedlejší účastníky, nemovitosti stěžovatelům vydat.
Rozhodnutí odvolacího soudu následně přezkoumal k dovolání stěžovatelů také Nejvyšší soud, který ve svém zamítavém rozsudku neshledal dovolání stěžovatelů důvodným.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené spočívají v polemice s právními závěry v otázce aplikace konkrétních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., resp. splnění podmínek pro jejich užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, a jimiž se zejména odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal (§157 a §167 o. s. ř.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že vedlejší účastníci nejsou osobami povinnými, poněvadž nesplňují kritéria daná ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud pak konstatoval, že v daném případě nebylo možné přisvědčit názoru stěžovatelů, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 6. 1. 2006 č. j. 56 Co 299/2005-504 vycházel ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci co do aplikace a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., který by byl v rozporu s obsahem, slovním zněním a účelem tohoto ustanovení, popřípadě s výkladem tohoto ustanovení uveřejněné v judikatuře soudů.
Ústavní soud podotýká, že přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je v restitučních záležitostech nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem. Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady. Jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další (srov. nález ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 484/03 in http://nalus.usoud.cz). Jak Ústavní soud zjistil, právní názory, které zaujaly ve věci rozhodující soudy, mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelů při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z tohoto pohledu se jeví Ústavnímu soudu za nepřípadný i odkaz na stěžovateli citovanou judikaturu Ústavního soudu a Ústavní soud se omezuje na sdělení, že v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelé se závěry obecného soudu neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu