ECLI:CZ:US:2009:2.US.1096.09.1
sp. zn. II. ÚS 1096/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. května 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Kateřinská 5, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. 2 To 93/2007, dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 46 T 10/2003 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2009 sp. zn. 11 Tdo 1174/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 46 T 10/2003 uznán vinným z pomoci podle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestnému činu krádeže podle ust. §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, přičemž mu za tento trestný čin a další sbíhající trestnou činnost byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. 2 To 93/2007 tak, že při nezměněném výroku o vině snížil stěžovateli trest odnětí svobody na dobu 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne ze dne 16. 1. 2009 sp. zn. 11 Tdo 1174/2008, kterým dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající ústavněprávní argumentaci uvedl, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatelova tvrzení došlo k porušení jeho základního práva tím, že obecné soudy nesprávně rozhodly, neboť mu v celém řízení nebylo prokázáno, že by od pachatelů získal vědomosti o spáchání trestné činnosti před spácháním trestného činu, v čemž stěžovatel spatřuje porušení zásady in dubio pro reo, resp. stěžovatel v celém trestním řízení tvrdí, že nevěděl, že ostatní obžalovaní provedli trestnou činnost a tudíž on nemohl poskytnout pomoc podle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svého základního práva, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Aplikace právní normy provedená obecnými soudy ve věci stěžovatele je z hlediska ústavního přijatelná a Ústavní soud proto nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat výkon zakázané svévole. Právní kvalifikace skutku byla učiněna ústavně konformně a postup a závěry obecných soudů z hlediska ústavněprávního nevybočily z rámce možného posouzení věci.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu