ECLI:CZ:US:2009:2.US.1118.09.1
sp. zn. II. ÚS 1118/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. V. S., zastoupeného JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Korunní 104, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009 č. j. 13 Co 69/2009-44 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. l. 2009 č. j. 33 Nc 8006/2006-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo po zastavení řízení o návrhu stěžovatele na nařízení exekuce rozhodnuto, že oprávněný (stěžovatel) je povinen uhradit náklady exekuce pověřenému soudnímu exekutorovi v částce 7 735 Kč. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo uvedené usnesení potvrzeno.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy zohlednily námitky povinného o předčasnosti podaného návrhu na exekuci a dospěly k závěru, že na zastavení exekuce nese procesní zavinění stěžovatel. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 31. 7. 2006, pohledávka byla na účet stěžovatele připsána dne 2. 8. 2006 a dne 21. 8. 2008 bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce. Dne 9. 10. 2006 vzal stěžovatel návrh na nařízení exekuce zpět.
Stěžovatel namítá, že návrh na nařízení exekuce podal po deseti dnech od uplynutí lhůty k plnění, tedy důvodně. O zaplacení dluhu se dozvěděl až koncem září 2006, a následně, dne 9. 10. 2006, vzal návrh na nařízení exekuce zpět (dne 19. 10. 2006 tuto skutečnost sdělil i exekutorovi). Jednání povinného s advokátem, který stěžovatele zastupoval v řízení o zaplacení dlužné částky, ohledně účtu, na nějž má být hrazeno, nepovažuje stěžovatel za právně významné k posouzení otázky oprávněnosti návrhu na nařízení exekuce podaného stěžovatelem.
Stěžovatel setrvává na stanovisku, že návrh na exekuci byl podán důvodně a zpětvzetí návrhu učinil bezodkladně poté, co se o úhradě dluhu povinnou dozvěděl. Rozhodnutí soudu, který zavinění za zastavení exekuce shledal výlučně na jeho straně, proto nepovažuje za správné a v souladu s jeho základními právy. Soud sankcionuje stěžovatele za to, že návrh na nařízení exekuce nevzal zpět dříve, aniž by vzal v potaz, zda byl návrh na exekuci podán po právu a zda povinný činil tak, jak se vzhledem k okolnostem případu dá na něm požadovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně procesního zavinění za zastavení exekuce, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud rovněž předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Z obsahu napadených usnesení vyplývá, že oba soudy se důkladně zabývaly okolnostmi případu i námitkami stěžovatele uplatněnými v řízení. Dospěly přitom k závěru, že povinný se zaplacení dlužné částky nevyhýbal, aktivně u právního zástupce stěžovatele zjišťoval, na jaký účet má zaplatit, zaplatil jen s několikadenním zpožděním, přičemž prodlení s platbou je třeba přičíst oběma stranám. Povinný dlužnou částku uhradil aniž věděl o nařízení exekuce a před jejím nařízením. Oprávněný přitom z okolností věci mohl a měl předvídat, že dlužná částka bude bezprostředně uhrazena, avšak nezajímal se, zda se tak stalo a v exekuci i po jejím zaplacení pokračoval. Pokud by oprávněný zachoval dostatečnou míru obezřetnosti, nemusely by vzniknout zcela zbytečné paušální náklady exekutora. Soudy vzaly v úvahu i to, že oprávněný podal nezpůsobilý návrh na nařízení exekuce (pro zcela chybné označení exekučních titulů). Odvolací soud proto usnesení o nařízení exekuce zrušil a k zastavení exekučního řízení došlo ještě před tím, než byla exekuce pravomocně nařízena.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyložil, že ustanovení §87 až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. ustanovení §270 a §271 o.s.ř.). V dané věci soudy provedly v potřebném rozsahu nezbytná zjištění a své závěry ohledně zavinění za zastavení exekuce řádně odůvodnily. V jejich postupu a úvahách Ústavní soud nespatřuje libovůli či nelogičnost a vnitřní rozpornost. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná a srozumitelná a závěry soudů nevykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy. Jestliže při hodnocení důvodů, pro které došlo k zastavení exekuce, dospěly soudy k závěru, že stěžovatel nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce (navíc nezpůsobilý) podal, ačkoli věděl či mohl vědět, že konečným důsledkem takového jednání bude zastavení exekuce, nelze rozhodnutí soudu, aby oprávněnému byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora, považovat za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze a tvrzeným vadám svým způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatele, přičemž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu