ECLI:CZ:US:2009:2.US.1205.09.1
sp. zn. II. ÚS 1205/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele STARER, s. r. o., se sídlem Pařížská 6, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování Na Výtoni 7, 128 00 Praha 2, zastoupeného Mgr. Jiřím Halou, advokátem, se sídlem Borošova 636, 149 00 Praha 4 - Háje, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 13 Co 77/2007-111, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. června 2005, č. j. 13 C 120/2004-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 13 C 120/2004-52, žalobu žalobce (stěžovatele) v řízení o náhradu škody způsobené porušením právní povinnosti v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva uzavřená mezi Ministerstvem hospodářství jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem je pro neurčitost vymezení jejího předmětu neplatná (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Žalobce tak neměl právo prostory užívat a žalovaný neměl povinnost je udržovat ve stavu způsobilém ke sjednanému způsobu užívání. Žalovaný tak ve vztahu k žalobci neporušil žádnou právní povinnost, a nemůže mu proto odpovídat za tvrzenou škodu (§420 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 13 Co 77/2007-111, potvrdil - s výjimkou části výroku, který se týkal požadavku žalobce na zaplacení částky 3.387,10 denně od 1. února 2003 do dne splnění žalovanému uložené povinnosti provedení nařízených udržovacích prací, a který byl z důvodu zpětvzetí žalobcem zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno - výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i výrok o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, č. j. 25 Cdo 4921/2007-128, (které však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá) odmítnuto jako nepřípustné [§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť dovolatel neformuloval žádnou otázku zásadního právního významu a ani neuplatnil způsobilý dovolací důvod, když jeho výhrady směřovaly především proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů (např. posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody), čímž uplatňoval dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který však nemůže vést k připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, přičemž namítá, že jejich postupem došlo k porušení zásad vyjádřených v §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v hlavě páté Listiny.
Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel zřejmě pokládá ústavní stížnost směřující proti napadeným rozsudkům za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání, i když to explicitně nezmiňuje, odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 3 o. s. ř.], anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Za situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 13 Co 77/2007-111, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. června 2005, č. j. 13 C 120/2004-52, počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
Ze skutečnosti, že stěžovatel nenapadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž by měl lhůtu pro podání ústavní stížnosti zachovánu, lze vyvozovat, že s jeho posouzením přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání souhlasí a Ústavní soud se tedy tímto rozhodnutím, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nezabýval.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. května 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj