ECLI:CZ:US:2009:2.US.1290.09.1
sp. zn. II. ÚS 1290/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. S., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem AK Miketa a partneři se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2009 sp. zn. 39 To 73/2008 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. srpna 2008 sp. zn. 1 T 46/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 8, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že jak okresní tak rovněž krajský soud, v rozhodnutích napadených ústavní stížností dospěly k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin ublížení na zdraví dle ustanovení §223 tr. zákona tím, že jako řídící pracovník porušil svoje povinnosti, v důsledku čehož došlo ke zřícení betonového ostění a způsobilo škodu zaměstnancovi stěžovatele.
Stěžovatel uvedl, že řízení před obecnými soudy neprobíhalo spravedlivě, bylo zatíženo četnými vadami (nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, bylo porušeno právo na obhajobu, nezabývaly se dostatečně odbornou kvalifikací stěžovatele atd.). Obecné soudy neumožnily stěžovateli unést důkazní břemeno, provedené důkazy byly prováděny toliko ve prospěch obžaloby a jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno.
Stěžovatel tvrdil, že nezpochybňuje svoji odpovědnost za vznik pracovního úrazu, tedy neštěstí v místě sídla jeho firmy podle pracovněprávních předpisů, ale zpochybnil trestní odpovědnost. Dle jeho názoru nelze v tomto případě uplatňovat normy trestního práva v případech, kdy dojde ke vzniku pracovního úrazu a do jaké míry lze přičítat zranění zaměstnance k tíži zaměstnavatele.
Řízení před obecnými soudy bylo zatíženo tolika vadami, že stěžovatel nabyl přesvědčení, že správným postupem by mělo být vyhověno dovolání stěžovatele, které podal k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud dle tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti i dotazem na kancelář Nejvyššího soudu zjistil, že stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí i dovoláním. Nejvyšší soud (sp. zn. 3 Tdo 575/2009) dosud o věci stěžovatele nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy Česká republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. S ohledem na princip subsidiarity, musí být také rozhodnutí dovolacího soudu napadeno ústavní stížností. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) .
V Brně dne 2. června 2009
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj