ECLI:CZ:US:2009:2.US.1332.08.2
sp. zn. II. ÚS 1332/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Mgr. Lukáše Raidy, správce konkursní podstaty úpadce Union banka, a. s. "v likvidaci", se sídlem Ostravě - Moravské Ostravě, ul. 30. dubna 635, zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Ca 15/2005 - 48 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2008 č. j. 2 Afs 103/2007 - 80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2008 a doplněnou podáním ze dne 5. 6. 2008, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že správní soudy nevzaly dostatečný zřetel na odlišné postavení celního dlužníka a osob zajišťujících celní dluh, přičemž nesprávně hodnotily plynutí objektivní lhůty k podání žádosti o obnovu řízení.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 15/2005 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 30. 11. 2001 č. j. 5121/2001-10 bylo uloženo Union bance, a. s., jako ručiteli, s odkazem na prohlášení o záruce přijaté Generálním ředitelstvím cel rozhodnutím č. 02581006/001 ze dne 29. 2. 1996, zaplatit společně a nerozdílně se společností ITC, spol. s r. o., částku 77.883.837,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala Union banka, a. s., odvolání, o kterém Celní ředitelství v Olomouci rozhodlo dne 27. 3. 2002 pod č. j. 1419/2002-01 tak, že částka 77.883.837,- Kč byla nahrazena částkou 57.871.078,- Kč a byly opraveny slovní a číselné odkazy na seznamu nedoplatků, který byl Union bance, a. s., zaslán přílohou k napadenému rozhodnutí. Částku 57.871.078,- Kč Union banka, a. s. uhradila na základě exekučního příkazu Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 9. 5. 2002 č. j. E -2206-1/2002. Současně s odvoláním proti rozhodnutí ze dne 30. 11. 2001 požádala Union banka, a. s., dopisem ze dne 3. 1. 2002 Celní úřad Uherské Hradiště o předání kopií předních stran prvního listu u JCD uvedených pod pořadovými čísly 1-706. Žádosti nebylo vyhověno s tím, že požadované doklady budou vydány až po předložení souhlasu daňového subjektu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 33 K 10/2003 byl na majetek společnosti Union banka, a. s., "v likvidaci" prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byla ustanovena Ing. Michaela Huserová. Na základě prohlášení o zproštění mlčenlivosti získané od správce konkurzní podstaty úpadce ITC, spol. s r. o., v lednu 2004, nahlédli pracovníci Union banky, a. s. "v likvidaci", do podkladů Celního úřadu Uherské Hradiště, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí ze dne 30. 11. 2001 č. j. 5121/2001-10. Poté, co dospěli k závěru, že tyto podklady jsou neúplné a z části chybné, podala správkyně konkurzní podstaty dne 18. 6. 2004 žádost o obnovu řízení. Žádost byla rozhodnutím Celního ředitelství v Olomouci ze dne 26. 8. 2004 č. j. 6346b/2004-21 zamítnuta a stejně tak rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 11. 11. 2004 č. j. 2004/7830/2 bylo zamítnuto i odvolání proti tomuto rozhodnutí s tím, že žádost byla podána po uplynutí zákonem stanovených lhůt.
Správkyně konkurzní podstaty se dále bránila podáním žaloby k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Ca 15/2005 - 48 zamítl. Jak městský soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pro rozhodnutí dané věci bylo podstatné posoudit, zda byly zachovány lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení ve věci zaplacení celního dluhu stěžovatelem jako ručitelem za dlužníka společnost ITC, spol. s r. o., podle §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007 č. j. 2 Afs 25/2006-104 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006 č. j. 29 Ca 77/2004-81, podle nichž lze žádost o povolení obnovy podat do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel dozvěděl o důvodech obnovy, nejpozději však do tří let od konce roku, v němž vznikl celní dluh. Podle §240 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2004, celní dluh vznikl v okamžiku, kdy bylo zboží odňato celnímu dohledu. Z jednotlivých platebních výměrů dlužníka soud zjistil, že celní dluh v daném případě vznikl dne 31. 12. 2000, což stěžovatel potvrdil i ve své žádosti o obnovu řízení. Objektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení tak započala běžet dne 1. 1. 2001 a prekludovala dne 31. 12. 2003. Žádost podaná dne 18. 6. 2004 byla proto podána opožděně a je nerozhodný odkaz na běh subjektivní lhůty, neboť ten se váže na běh lhůty objektivní. Městský soud poukázal na nesprávnost postupu správních orgánu při posuzování možnosti nahlédnutí do spisu stěžovateli jako ručiteli, současně však konstatoval, že tento postup nemohl ovlivnit zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel, jako nový správce konkursní podstaty, napadl tento rozsudek kasační stížností. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že objektivní lhůta pro podání žádosti na obnovu řízení by měla uplynout ve lhůtě tří let ode dne vzniku celního dluhu společnosti ITC, spol. s r. o., a namítal, že tento soud zcela pominul argumentaci stěžovatele spočívající v tom, že závazek ručitele je závazkem rozdílným od závazku dlužníka, a nelze tedy vycházet z lhůty pro vyměření celního dluhu této společnosti. Závazek Union banky, a. s., je závazkem ručitelským, jehož trvání je upraveno v §263 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení zajištění celního dluhu nezanikne, dokud celní dluh není splněn, nebo dokud by ještě mohl vzniknout. V době podání žádosti na obnovu řízení celní dluh nebyl splněn, a celní úřad tedy mohl daň v době podání žádosti Union bance, a. s., vyměřit. Objektivní lhůta tak dle stěžovatele v době podání žádosti neuplynula. Stěžovatel rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 8. 2. 2008 čj. 2 Afs 103/2007 - 80 kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Jak uvedl, rozsudek městského soudu spočíval zejména v hodnocení běhu lhůt a jako správný způsob počítání objektivní lhůty označil způsob odvozený od vzniku dluhu dlužníka. Skutečnost, že v odůvodnění výslovně nevyvrátil žalobní argumentaci, není důvodem nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť soud zaujal právní názor od této argumentace odlišný, a ten zdůvodnil. Z logiky věci plane, že právní názor odlišný od žalobního tvrzení je jeho vyvrácením, je-li názor dostatečně odůvodněn, což v daném případě byl. Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele zrekapituloval zjištěný skutkový stav věci a potvrdil právní názor městského soudu, že objektivní lhůta k podání žádosti na obnovu řízení v době jejího podání již uplynula. Ke stěžovatelovu doplnění kasační stížnosti odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že tento nález změnil dosavadní převažující nazírání na rozsah globální celní záruky a zřejmě by se dotýkal i stěžovatele, pro rozhodnutí soudu by však mohl mít význam pouze tehdy, pokud by souvisel s uplatněnými důvody obnovy a pokud by se jimi soud mohl vůbec zabývat věcně.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele proti napadeným rozhodnutím správních soudů z hlediska tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není, jak ustáleně judikuje, další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních soudů, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti předložil vlastní výklad daného problému, který podle něj správní soudy nedostatečně zohlednily. Všechny jeho argumenty se však pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva správními soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr.
V projednávané věci se argumentace stěžovatele soustředila především na posouzení běhu lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení s ohledem na postavení stěžovatele jako ručitele z celní záruky, které je podle něj odlišné od postavení samotného dlužníka. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tento soud se však touto námitkou pečlivě zabýval, přičemž srozumitelně a jasně vyložil, proč ji v projednávané věci nelze zohlednit, přičemž Ústavní soud jeho postup akceptuje. Pokud stěžovatel totiž poukazoval na znění ustanovení §263 zákona č. 13/1993 Sb., pak toto bylo zrušeno novelou celního zákona č. 187/2004 Sb., která nabyla účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, tj. 1. 5. 2004. V době podání žádosti o obnovu řízení tedy již součástí celního zákona nebylo a nelze z něho cokoli ke stěžovateli dovozovat. Nadto je zřejmé, že smyslem tohoto ustanovení bylo zajištění celního dluhu vzniklého v době trvání zajištění i poté, kdy zajištění zaniklo a nebylo tak, jak se mylně domníval stěžovatel, odlišnou úpravou běhu lhůt pro vyměření cla.
Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jako ultima ratio, ochránce ústavnosti, je zasahovat pouze v případě selhání všech ostatních mechanismů a prostředků ochrany základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti a zákonnosti není úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž i úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je tak založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen i v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva" Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na další argumentaci stěžovatele ohledně počátku plynutí a stavění objektivní lhůty k podání žádosti na obnovu řízení ručitelem celního dluhu, kterou, stejně jako otázku povahy lhůt stanovených podle §47 daňového řádu, stěžovatel uplatnil jako tzv. novum poprvé až ve své ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů k jejímu obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem správních soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu