ECLI:CZ:US:2009:2.US.1345.09.1
sp. zn. II. ÚS 1345/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 434/2008-1145 ze dne 18. prosince 2008, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 171/2006 ze dne 25. února 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soud v Rakovníku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Praze a 2) Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 22. května 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako statutární orgán Nemocnice s poliklinikou v Rakovníku uplatnil u Pojišťovny České spořitelny, a. s., nárok na pojistné plnění z důvodu poškození přístrojů na operačním sále úderem blesku, ač věděl, že k jejich poškození došlo z jiných důvodů a v jiné době a jinde, a dále trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit uplatněním nároku na pojistné plnění z důvodu poškození přístrojů na skiaskopickém pracovišti způsobeného bleskem, ač věděl, že k poškození došlo z jiných důvodů a v jiné době. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele zrušen výrok o trestu a výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvého stupně a nově bylo rozhodnuto tak, že mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, a poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení občanskoprávní. Tvrdí, že uvedenými rozsudky, jakož i řízeními, které vydání těchto rozhodnutí předcházela, došlo k porušení základních principů trestního řízení upravených v §2 odst. 5, 6, §89 a §125 trestního řádu v takové intenzitě, že tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně rozvedeno, že stěžovatel v odvolacím řízení namítal podjatost dr. K., předsedy senátu soudu prvního stupně. Námitka byla opřena o skutečnost, že se od mládí důvěrně znají a navštěvují manželka dr. K. s manželkou dr. S., kterého označuje stěžovatel za klíčového svědka, jehož výpověď byla soudem prvého stupně přijata nekriticky a v rozporu s obsahem dalších provedených důkazů. Podrobně rozebírá další rodinné a přátelské vztahy mezi rodinami dr. K. a dr. S., časové souvislosti těchto vztahů s hlavními líčeními u soudu prvého stupně a s argumenty dr. K. k této námitce podjatosti. Poukazuje na zášť dr. S. ke stěžovateli, a konečně na to, že ve vztahu k této námitce podjatosti podával odvolacímu soudu důkazní návrhy, o nichž nebylo nijak rozhodnuto. Dále je v ústavní stížnosti podrobně rozvedeno stanovisko stěžovatele k otázce viny, a to u každého skutku, resp. u každého přístroje zvlášť, a to co do subjektivní stránky, resp. důvodu, mechanismu a okamžiku poškození, přičemž především pléduje pro závěry znalce Ing. P. CSc., který (stručně a obecně řečeno) přiznával působení atmosférického přepětí (blesku) zásadní význam. Předkládá i vlastní hodnocení provedených důkazů z nichž některé podle stěžovatele obecné soudy ani nezahrnuly do svých úvah.
3. V ústavní stížnosti je rovněž zmíněno, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, avšak z opatrnosti a zejména s ohledem na protichůdnoujudikaturu Ústavního soudu (již však nijak nekonkretizuje) podává souběžně i ústavní stížnost.
4. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 171/2006 bylo zjištěno, že stěžovatel podal dovolání, které bylo doručeno soudu prvého stupně dne 21. května 2009, resp. 22. května 2009, a které bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 679/2009-1170 ze dne 29. července 2009. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 19. září 2009 a jeho obhájci dne 16. září 2009.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Z principu subsidiarity mimo jiné vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání.
7. Jak vyplývá ze shora vyložených procesních zjištění, podal stěžovatel v souladu se svým sdělením v dané věci dovolání, o němž již bylo rozhodnuto.
8. Nejenže byla tedy ústavní stížnost podána souběžně s dovoláním, ale v současné době již ani nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovateli poskytoval, a který stěžovatel využil.
9. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj