ECLI:CZ:US:2009:2.US.1411.07.2
sp. zn. II. ÚS 1411/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, se sídlem Novodvorská 82/803, Praha 4, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007 č.j. Ncd 262/2007-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo řízení ve věci žalobkyně M. H. a stěžovatelky jako žalované přikázáno Okresnímu soudu v Nymburku z důvodu vhodnosti. Podle stěžovatelky tím byla porušena zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Nymburku sp. zn. 6 C 163/2007, z něhož zjistil, že dne 18. 8. 2006 podala M. H. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") žalobu proti stěžovatelce o zaplacení částky 6.001.586,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení získaného stěžovatelkou užíváním v žalobě blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví vedlejší účastnice v období od 1. 5. 2003 do 15. 8. 2006. Místní příslušnost jmenovaného soudu odvozovala vedlejší účastnice od polohy pozemků nacházejících se v katastrálním území Lysá nad Labem. Okresní soud v Nymburku usnesením ze dne 28. 8. 2006 v této věci ovšem vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci jeho rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. K odvolání vedlejší účastnice jeho rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2006 č.j. 27 Co 604/2006-34, když shledal, že místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 je založena ustanovením §85 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). V dané věci poté Obvodní soud pro Prahu 4 nepřistoupil k jejímu projednání, nýbrž ji předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o přikázání věci z důvodu vhodnosti dle §12 odst. 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud v Praze i přes nesouhlas stěžovatelky návrhu na přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudu svým usnesením ze dne 6. 4. 2007 č. j. Ncd 262/2007-49 vyhověl a věc přikázal Okresnímu soudu v Nymburku s odůvodněním, že v obvodu tohoto soudu se nachází těžiště dokazování, vedou se u něho i další řízení s obdobným skutkovým základem, v obvodu soudu má také bydliště vedlejší účastnice a stěžovatelka svůj závod.
Stěžovatelka s uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze nesouhlasila, a proto se obrátila na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti Vrchnímu soudu v Praze vytýkala, že v rozporu se zásadou "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" přikázal věc místně nepříslušnému soudu, aniž by pro tento krok byly splněny podmínky předpokládané platnou právní úpravou. Jeho rozhodnutí je možno dle přesvědčení stěžovatelky považovat "za nepřípustný zásah moci soudní do moci zákonodárné". Zákonodárce při určení místní příslušnosti dává jednoznačně přednost soudu určenému dle §84 a násl. občanského soudního řádu před delegací dle §12 občanského soudního řádu. Přikázání věci z důvodu vhodnosti v praxi připadá v úvahu jen v případě, pokud účastníci nemají k delegování věci námitek a pokud nebude navozen stav, který v poměrech některého z účastníků bude zásadně nepříznivý. Dále předpokladem postupu dle ust. §12 odst. 2 občanského soudního řádu jsou okolnosti umožňující hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než podle zákona příslušným soudem. Skutečnosti, o které se přikázání věci opírá, musí být výjimečné, závažné a musí mít objektivní povahu. V souzeném případě tyto okolnosti či skutečnosti neexistovaly a vrchní soud je ani neuváděl. Pokud šlo o odkaz soudu na větší počet dalších řízení s obdobným skutkovým základem, jednalo se dle stěžovatelky o tvrzení nepravdivé, neboť před Okresním soudem v Nymburku je takové řízení vedeno pouze jedno, a to od roku 1992 pod sp. zn. 7 C 1377/92. Toto řízení zde probíhá již 15 let, stěží přijatelná je tedy v této souvislosti také argumentace údajným rychlejším projednáním věci. Nadto ani v tomto případě nebyl nikdy Okresní soud v Nymburku místně příslušný uvedenou věc projednat. Jako neurčitý a zavádějící označila stěžovatelka odkaz Vrchního soudu v Praze na "těžiště dokazování" a konečně i jeho odkaz na bydliště vedlejší účastnice nemá podle ní oporu v platné právní úpravě. Z výše uvedených důvodů považovala proto stěžovatelka přikázání věci Okresnímu soudu v Nymburku za jsoucí v rozporu s Listinou a Ústavou, navrhovala tedy, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud požádal o vyjádření k projednávané ústavní stížnosti dotčené obecné soudy i vedlejší účastnici řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 označil podanou stížnost za nedůvodnou. Ačkoliv neměl již k dispozici spisový materiál, domníval se však, že v posuzované věci se jednalo o případ, kdy Okresní soud v Nymburku v řízení nejprve připustil změnu (rozšíření) žaloby, aby pak rozšířenou část vyloučil k samostatnému řízení a postoupil zdejšímu soudu. Tento procesní postup je podle jeho názoru v enormním nesouladu se zásadou procesní ekonomie, neboť uměle rozšiřuje počet soudních sporů a nastoluje situaci, kdy budou u dvou různých soudů prvního stupně paralelně probíhat řízení ohledně zcela obdobných nároků (jediná odlišnost spočívala v tom, že plnění bylo požadováno za jiné - navazující - časové období) se všemi nepříznivými důsledky z toho plynoucími včetně duplicitního provádění důkazů a možnosti nejednotného rozhodnutí ve věci. K podání návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti ovšem soud nevedlo pouze hledisko procesní ekonomie, byť se jednalo o důvod hlavní, ale přihlédl i k tomu, zda delegací nebude v poměrech některého z účastníků navozen nepříznivý stav, přičemž dospěl k názoru spíše opačnému. V obvodu Okresního soudu v Nymburku leží pozemek, o jehož užívání v řízení jde, vedlejší účastnice zde má bydliště a stěžovatelka organizační složku či závod (zde soud vycházel ze žalobních tvrzení). Podle jeho názoru byly rovněž naplněny relevantní a judikaturou obecně přijímané důvody pro delegaci vhodnou, tj. princip hospodárnosti a rychlosti řízení, napadené rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno a neneslo tak znaky svévole vyložené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04. Obvodní soud pro Prahu 4 závěrem proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Okresní soud v Nymburku k výzvě Ústavního soudu sdělil, že jsou u něho vedeny celkem tři řízení, v nichž jako účastníci řízení figurují stěžovatelka a vedlejší účastnice. Jedná se o sp. zn. 8 C 1377/92, kde vedlejší účastnice požaduje po stěžovatelce bezdůvodné obohacení za užívání jejích pozemků v Lysé nad Labem, dále o sp. zn. 6 C 805/2003, kde stěžovatelka žaluje vedlejší účastnici o zřízení věcného břemene k daným pozemkům, a poslední věcí je sp. zn. 6 C 163/2007, jíž se týká ústavní stížnost. K samotné delegaci Okresní soud v Nymburku uvedl, že souhlasí s argumentací stěžovatelky v tom směru, že nebyly splněny podmínky pro přikázání věci. Ohledně podobného skutkového základu u něho probíhá pouze jedno řízení, a to pod sp. zn. 8 C 1377/92. V řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 805/2003 se sice jedná o stejné pozemky, ale nikoliv o vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž o zřízení věcného břemene. Toto řízení by podle jeho názoru mohlo probíhat samostatně, bez ohledu na ostatní dvě řízení.
Vrchní soud v Praze v plném rozsahu odkázal na své usnesení ze dne 6. 4. 2007 č.j. Ncd 262/2007-49.
Vedlejší účastnice se vyjádřila přípisem ze dne 15. 11. 2007, konstruovaným evidentně bez právního zástupce. Upozornila v něm na skutečnost, že všechna dosavadní řízení vedená mezi ní a stěžovatelkou byly projednávány u Okresního soudu v Nymburku, přičemž stěžovatelka nikdy nezpochybnila místní příslušnost tohoto soudu. Projednávaný případ je pokračováním jedné a téže věci zahájené u jmenovaného soudu již v roce 1992, do níž byly postupně sloučeny i další žaloby. Závěrem proto navrhla podanou ústavní stížnost zamítnout.
Stěžovatelka k vyjádření obecných soudů a vedlejší účastnice repliku nepodala.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, důvodem nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o přikázání věci je tvrzení, že tímto způsobem byla odňata svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
Příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu tuto zásadu prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu, když důvodem je především hospodárnost či rychlost řízení. Rozhodování o této delegaci vhodné, na níž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud soud postupoval v souladu s ústavně garantovanými procesními právy účastníků řízení.
Ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu může být aplikováno pouze ve výjimečných případech a tuto výjimečnost musí obecný soud v dané věci shledat a v případě, že ji shledá, i řádně odůvodnit. V tomto ohledu Vrchní soud v Praze, jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci, podle Ústavního soudu také obstál, když ve svém rozhodnutí, kterým návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyhověl, náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Lze tudíž konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl Vrchní soud v Praze, což nezakládá samo o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti.
Důvody delegace vhodné tak, jak byly vyloženy v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za zcela korespondující s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou, jíž stěžovatelka na mnoha místech argumentuje. Předně, pokud jde o otázku, zda u Okresního soudu v Nymburku probíhají spory s obdobným skutkovým základem, Ústavní soud zjistil, že je zde v současné době skutečně vedeno pouze jedno takové řízení, a to pod sp. zn. 8 C 1377/92, nicméně v daném řízení došlo ke spojení celkem tří věcí, a to věci vedené pod sp. zn. 7 C 1377/92, pod sp. zn. 4 C 1111/95 a konečně pod sp. zn. 6 C 522/99, kde vedlejší účastnice požadovala po stěžovatelce bezdůvodné obohacení získané užíváním pozemků v období od 12. 8. 1992 do 30. 4. 2003. Z připojeného spisu Okresního soudu v Nymburku sp. zn. 8 C 1377/92 dále vyplynulo, že dne 10. 7. 2006 bylo tomuto soudu doručeno podání, datované dne 30. 6. 2006, jímž vedlejší účastnice rozšířila nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení o další období od 1. 5. 2003 do 30. 6. 2006 (č. l. 964 a 965). Soud navrhovanou změnu žaloby, resp. její rozšíření, na jednání konaném dne 8. 8. 2006 ovšem nepřipustil (č. l. 985). Vedlejší účastnice tak uvedený nárok, dále ještě rozšířený, uplatnila samostatnou žalobou, podanou dne 18. 8. 2006 u Okresního soudu v Nymburku a vedenou pod sp. zn. 6 C 163/2007 (původně pod sp. zn. 9 C 181/2006), k níž se váže projednávaná ústavní stížnost.
Jak vidno, Obvodní soud pro Prahu 4 se ve svém vyjádření v detailech popisu průběhu sporu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou drobně odchýlil od skutečného stavu věci, což je omluvitelné vzhledem k absenci spisu při podání tohoto vyjádření, nicméně i přesto mu lze dát za pravdu v tom, že hledisko procesní ekonomie sehrálo při rozhodování Vrchního soudu v Praze o přikázání věci jistě významnou roli. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že Okresní soud v Nymburku již projednával všechny předchozí nároky vedlejší účastnice vztahující se k předmětným pozemkům, přičemž prováděl dokazování především množstvím znaleckých posudků, revizních znaleckých posudků, spojených i s místním šetřením. Z rozsahu dokazování také pramení stěžovatelkou namítaná délka řízení u tohoto soudu. Poukazuje-li dále stěžovatelka na nepříslušnost Okresního soudu v Nymburku k projednání věci vedené pod sp. zn. 8 C 1377/92, Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka měla možnost tento nedostatek namítnout při prvním úkonu ve věci, což neučinila. Námitku uplatnila až v podání ze dne 16. 6. 2008.
Stran ostatních soudem uváděných důvodů delegace, tj. odkazu na bydliště vedlejší účastnice a závod stěžovatelky, Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že tyto nejsou samy o sobě způsobilé založit místní příslušnost Okresního soudu v Nymburku. Byť se v obvodu tohoto soudu nachází výrobní divize stěžovatelky (na pozemcích vedlejší účastnice), nejedná se však o organizační složku ve smyslu §88 písm. c) občanského soudního řádu, která by byla zapsána v obchodním rejstříku. Ve spojení s předchozím důvodem však jejich význam roste a v souhrnu pak odůvodňují závěr o vhodnosti delegace.
S ohledem na výše naznačené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu