ECLI:CZ:US:2009:2.US.1432.09.1
sp. zn. II. ÚS 1432/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. Z., zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem Vodní 1972, Zlín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 8 Tdo 91/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 29. 5. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 2 T 101/2002, uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a odst. 2 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu pedagogické a řídící činnosti na dívčích školách a školách smíšených s mládeží do 18 let na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 13. 5. 2008 sp. zn. 6 To 228/2008, zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu jako opožděně podané.
O stěžovatelem podaném dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, když namítal, že krajský soud nesprávně posoudil opožděnost podaného odvolání, rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobné námitky, které byly již obsahem dovolání, tj. námitky vůči správnosti postupu odvolacího soudu a následně i dovolacího soudu při posouzení včasnosti jím podaného odvolání, a které se ve věci samé pohybují na úrovni podústavního práva. Nadto stěžovatel konkrétně polemizoval s konstatováním Nejvyššího soudu, že nemá pochyb o správnosti závěrů odvolacího soudu, neboť dle názoru stěžovatele ponechal stranou mnohé významné okolnosti týkajících se doručení citovaného rozsudku. Stěžovatel tak vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud a předtím i krajský soud mu svým postupem znemožnily domáhat se ochrany svých práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu dovolacího řízení polemizoval se závěry odvolacího soudu při posouzení otázky včasnosti jím podaného odvolání a vznášel námitky stran nesprávného posouzení doby doručení napadeného rozsudku, přičemž tyto námitky předestřel také v ústavní stížnosti. Ústavní soud bral v úvahu, že posuzování stěžovatelových námitek ke skutkovým zjištěním je ze strany Nejvyššího soudu zákonem omezené, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že s těmito námitkami se dovolací soud podrobně vypořádal, když přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a své závěry řádně odůvodnil. Vycházel přitom z dostatečného množství relevantních podkladů, neboť vzhledem ke skutečnosti, že ze spisového materiálu nebylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, kdy, kde, kým a za jakých okolností byl opis rozsudku stěžovateli doručen, nařídil soudu prvního stupně v uvedeném směru provést šetření. Z výsledků tohoto šetření (výslech vedoucí trestní kanceláře a poštovního doručovatele) pak učinil jednoznačný závěr, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, byť se i on dopustil pochybení, když za den doručení rozsudku označil 9. 2. 2008, nikoliv 4. 2. 2008, kdy byl rozsudek stěžovateli ve skutečnosti doručen, nicméně na správnosti jeho rozhodnutí to dle názoru Nejvyššího soudu nic nezměnilo (str. 4-5 usnesení). Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu Nejvyššího soudu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu