ECLI:CZ:US:2009:2.US.1444.08.1
sp. zn. II. ÚS 1444/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Ing. I. P., zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2005 č. j. 64 Co 331/2005-287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2008, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Jak stěžovatelka uvedla v odůvodnění ústavní stížnosti, domáhala se žalobou původně proti družstvu Vlastní dílo, se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 33, nahrazení souhlasu s uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví nebytového prostoru (kanceláře) v přízemí blíže popsaného domu. Svoji žalobu opírala o tvrzení, že má jako nájemkyně těchto prostor právo, aby s ní byla bezplatně uzavřena dohoda podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb."), ale žalované družstvo s ní odmítlo dohodu uzavřít. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že soudy všech stupňů posoudily věc po právní stránce nesprávně a v rozporu s ustanovením §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), přičemž v důsledku toho pak nerespektovaly skutková zjištění učiněná v průběhu celého řízení. Dle stěžovatelky bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že byla členkou družstva, jež v době podání výzvy k převodu bylo vlastníkem domu, a že byla členkou původního družstva i v době, kdy sní byla uzavřena smlouva o nájmu předmětného nebytového prostoru. Její nájemní vztah k předmětnému nebytovému prostoru se tak nepochybně vázal na její členství v družstvu. Vzhledem k tomu, že nájem nebytových prostor byl upraven zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."), nemohla být uvedená nájemní smlouva uzavřena jinak než odkazem na tento zákon, což však nijak nevyvrací vztah mezi nájmem a jejím členstvím v družstvu. Uvedla, že předmětný prostor byl původně bytem, tedy prostorem, na jehož financování se podílel člen družstva, přičemž stěžovatelka se považuje za jeho právního nástupce. Dovozuje, že každý pozdější nájemce bytu nebo nebytového prostoru musí být považován za právního nástupce původního investujícího člena družstva, jež dům postavilo, protože by jinak byly převody tohoto typu bytů do vlastnictví jejich uživatelů prakticky zcela vyloučeny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 6, z něhož zjistil, že obecné soudy se shora uvedenou žalobou stěžovatelky opakovaně zabývaly. Městský soud v Praze původně usnesením ze dne 30. 5. 2001 č. j. 19 Co 212/2001-84 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 8. 2000 č. j. 10 C 385/98-63, kterým soud prvého stupně žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala své členství v družstvu, nedoložila platnou nájemní smlouvu k nebytovému prostoru, a nadto soud dospěl k závěru, že podle zákona o vlastnictví bytů nelze převádět kanceláře, pouze byty, garáže a ateliéry, když k ostatním prostorům vzniká spoluvlastnické právo. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2002 č. j. 28 Cdo 79/2002-94 tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně. Dovolací soud podrobil výkladu ustanovení §24 odst. 1 a 3 zákona o vlastnictví bytů a vyslovil právní názor, že odstavec třetí dotčeného ustanovení rozšiřuje povinnost převodu rovněž na jiné nebytové prostory blíže v tomto ustanovení popsané, a to i na prostor určený podle rozhodnutí stavebního úřadu při rekolaudaci jako kancelář. Dovodil současně požadavek, aby šlo o nebytové prostory, které vnikly výlučně za podmínek v něm uvedených, tj. z bytu, garáže a ateliéru v budovách ve vlastnictví družstva, a to na základě rozhodnutí stavebního úřadu. Jako podmínku převodu rovněž stanovil trvající nájemní vztah k nebytovému prostoru. Uvedl, že u členů původního družstva postačuje ke vzniku práva na bezplatný převod prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání toho, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem.
S ohledem na zrušující rozsudek dovolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 6 znovu provedl dokazování a dne 11. 4. 2003 vynesl rozsudek č. j. 10 C 31/2002-171, kterým žalobě vyhověl. K odvolaní žalované strany však odvolací soud rozhodnutím ze dne 21. 1. 2003 č. j. 19 Co 569/2003-151 rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení s tím, aby se v dalším řízení zabýval zánikem členství stěžovatelky v družstvu, vyhodnotil důkazy před zrušujícím rozhodnutím a zabýval se otázkami úplatného převodu pozemku. Pro provedeném dokazování soud prvého stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2005 č. j. 10 C 31/2002-266 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky, která soudu zejména vytýkala nesprávné právní posouzení věci v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 1. 12. 2005 č. j. 64 Co 331/2005-287 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Uvedl, že je vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, současně ale dodal, že tento dopadá pouze na ustanovení §24 odst. 1 a 3 zákona o vlastnictví bytů, nikoli však na výklad §23 téhož zákona a ani vzájemného vztahu §23 a §24. Měl především za to, že při rozhodování o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti družstvu uzavřít smlouvu o převodu nebytového prostoru, je třeba nejprve zkoumat, zda jde o nebytový prostor uvedený v §23 odst. 3 uvedeného zákona, a pouze v případě, že ano, se dále zabývat z pohledu §24 otázkou, zda má jít o převod bezplatný. Poukázal na to, že šlo o nebytový prostor, který byl původně bytem, k němuž svědčilo právo osobního užívání uživatelce V. K. Po zániku tohoto práva došlo rozhodnutím stavebního úřadu k rekolaudaci na nebytové prostory (kanceláře) a ty byly pronajaty stěžovatelce dle zákona č. 116/1990 Sb. Dovodil, že stěžovatelka se na financování těchto prostor nepodílela; stěžovatelce vznikl od původní uživatelky neodvozený vztah a nelze ji považovat za právní předchůdkyni původní uživatelky. Proto také předmětné prostory dle soudu nejsou nebytovými prostory uvedenými v §23 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a bytovému družstvu, jako původnímu vlastníkovi, nevznikla povinnost je převést do vlastnictví stěžovatelky. Dodal, že ustanovení §24 zákon č. 42/1992 Sb. dopadalo od počátku pouze na nebytové prostory v nájmu členů, jejichž nájemní vztah se upínal k členství v družstvu a nikoli na prostory pronajaté podle zákona č. 116/1990 Sb. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 1005/2006 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Dovolací soud porovnal dotčená ustanovení a své dosavadní právní závěry se závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a konstatoval, že nelze mít za to, že jeho právní závěry spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Po seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byly vyvozeny právní závěry, které byly rovněž v napadeném rozsudku odvolacího soudu řádně odůvodněny. Odvolací soud v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věcí řídil a jaké předpisy aplikoval. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí vycházel při posuzování věci z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem již v řadě jeho rozhodnutí (zejména v projednávané věci vydaném rozhodnutí ze dne 28. 8. 2002 č. j. 28 Cdo 79/2002-94 a dále v rozsudku ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 28 Cdo 477/2003), v nichž Nejvyšší soud formuloval své závěry k výkladu předmětných ustanovení §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů a na něž Ústavní soud, aniž by je opakoval, pro stručnost odkazuje.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka vede svoji argumentaci jako polemiku s tímto názorem odvolacího soudu a v podstatě opakuje argumenty, kterými se již obecné soudy zabývaly a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Ústavní soud musí upozornit, že pouhá skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani práv majetkových. Proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu