ECLI:CZ:US:2009:2.US.1497.09.1
sp. zn. II. ÚS 1497/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. V., advokátky, zastoupené JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 2 To 124/2008, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008 č. j. 4 T 64/2005-30416, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 5. 6. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena celá řada jejích základních práv garantovaných čl. 11, čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 Listiny.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006 byla obž. J. Z. přiznána podle §33 odst. 2 tr. řádu bezplatná obhajoba v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 64/2005. Stěžovatelka obžalovaného obhajovala na základě plné moci. K její žádosti ze dne 20. 3. 2008 o uhrazení nákladů obhajoby, v níž požadovala celkem k úhradě částku 9 736 771 Kč, rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že stěžovatelce byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 3 013 015 Kč.
K stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zrušil napadené usnesení krajského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 3 325 636 Kč. Vrchní soud považoval stížnost stěžovatelky za částečně důvodnou pokud namítala, že úkony právní služby prováděla též mimo obvyklou pracovní dobu a jednalo se tedy o úkony právní služby časově náročné, proto je opodstatněno zvýšení mimosmluvní odměny ve smyslu ust. §12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zbylé námitky stěžovatelky soud považoval s odkazem na příslušná ustanovení advokátního tarifu za nedůvodné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavněprávní argumentaci) na podporu svých tvrzení o porušení celé řady svých základních práv předestřela shodné námitky, které byly již obsahem její stížnosti proti usnesení krajského soudu, tj. polemika se závěry obecných soudů o stanovené výši odměny a náhrady hotových výdajů, a které se ve věci samé pohybují na úrovni podústavního práva. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Navzdory svému tvrzení v závěru ústavní stížnosti, že si je role Ústavního soudu vědoma, staví stěžovatelka Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem obecných soudů obsažených v napadených usneseních, a to v rovině podústavního práva.
Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s těmito námitkami stěžovatelky stran nesprávně stanovené výše odměny a náhrady hotových výdajů řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal s argumenty, které stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, což jej koneckonců vedlo i k částečné změně závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí krajského soudu a navýšení celkové výše odměny a náhrady hotových výdajů, pro stěžovatelku nepochybně příznivější. Samu okolnost, že vrchní soud zbylým námitkám stěžovatelky nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jejích základních práv. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nezasáhl, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Naopak tvrzení stěžovatelky stran porušení jejích základních práv nelze v žádném případě považovat za ústavněprávní argumentaci, ale jsou toliko pouze výčtem celé řady základních práv, který byl dodatečně přiřazen k původní argumentaci obsažené ve stížnosti proti usnesení krajského soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu