ECLI:CZ:US:2009:2.US.1642.09.1
sp. zn. II. ÚS 1642/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 5. 5. 2009 č. j. 22 Co 106/2009-698, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2008 č. j. 0P 65/2008-609, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 6. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 odst. 2 a odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele - otce nezl. A. N. na změnu výchovy a výživy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 11. 2006 č. j. 0Nc 481/2005-363, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 13. 9. 2007 č. j. 22 Co 268/2007-456, byl nezl. A. N. pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřen do výchovy matce. Zároveň bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti otce a byl upraven styk otce s nezletilým. Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry okresního soudu, který k návrhu otce o změnu výchovného prostředí nezl. podle ust. §28 zák. o rodině a v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů posuzoval, zda změna poměrů odůvodňující nové rozhodnutí ve věci byla závažnějšího rázu a jestli jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezl. dítěte. Po provedeném dokazování pak soud dospěl k závěru, že otec neprokázal žádnou závažnou změnu poměrů oproti době posledního rozhodování o výchově nezl., a proto jeho návrh jako nedůvodný zamítl. Nadto krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že "pokud otec stran tvrzené změny poměrů opětovně argumentuje okolnostmi, za nichž došlo k rozdělení soužití účastníků, kdy v odchodu matky ze společné domácnosti spatřuje protiprávní jednání (...), pak nutno souhlasit s názorem okresního soudu, že nejde o okolnosti nové, v nichž by bylo možno spatřovat změnu poměrů, a dále uvést, že zákon o rodině předjímá situaci, kdy rodiče přestanou spolu žít, potažmo se nedohodnou o úpravě výchovy a výživy, a pro ten případ svěřuje rozhodovací pravomoc soudu, aby k návrhu či bez návrhu rozhodl, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu." (str. 11- 12 rozsudku).
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady svých základních práv předestřel obdobné námitky, v nichž stěžovatel spatřoval bránění mu ve styku s nezl. synem a které byly již obsahem jeho návrhu na změnu výchovy a výživy i odvolání, tj. jednak polemiku se závěry obecných soudů o úpravě jeho styku s nezletilým synem, jednak opětovně přednesl kritiku způsobu výchovy nezl. syna jeho matkou i způsobu, jakým dochází k přebírání a vracení nezl., přičemž tyto námitky se ve věci samé pohybují na úrovni podústavního práva. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřel svůj nesouhlas s posouzením otázky úpravy jeho styku s nezletilým synem.
S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci obecnými soudy (zejména odvolacím soudem), kdy se neřídily ani zájmem nezl. dítěte, ani platným zákonem o rodině, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Při rozhodování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jak pro posouzení citových vazeb nezletilého ke stěžovateli, vztahů mezi stěžovatelem a matkou nezletilého, dále výchovného prostředí nezletilého, tak i pro posouzení otázky výchovných schopností matky nezletilého, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí rovněž podrobně vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení (svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, resp. kritika způsobu přebírání a vracení nezl. syna). Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Námitku stěžovatele, že napadený rozsudek okresního soudu vydal místně nepříslušný soud, je třeba odmítnout jako opožděnou, neboť na základě ust. §105 odst. 1 o. s. ř. měl stěžovatel možnost vznést námitku nedostatku místní příslušnosti jako jedné z podmínek řízení, a to nejpozději při prvním úkonu, který mu jako účastníku řízení příslušel. Podle odst. 4 téhož ustanovení pak rozhodující soud k této námitce, je-li důvodná a podána včas, vysloví svou nepříslušnost, v opačném případě ji usnesením zamítne.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu je třeba nesouhlas stěžovatele s upuštěním od ústního jednání považovat za irelevantní (§43 odst. 2 a §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu