ECLI:CZ:US:2009:2.US.1667.09.1
sp. zn. II. ÚS 1667/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem Střelecká 437, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2009, č. j. 1 Ko 243/2008-307, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2009, č. j. 1 Ko 243/2008-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2008, č. j. 40 K 26/2007-288, byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka (stěžovatele). K odvolání navrhovatele (ČSOB, a. s.) Vrchní soud v Praze výrokem I. usnesení ze dne 20. dubna 2009, č. j. 1 Ko 243/2008-307, rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2008, č. j. 40 K 26/2007-288, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Protože tomuto zrušujícímu usnesení Vrchního soudu v Praze předcházelo několik předchozích kasačních usnesení téhož soudu (poslední ze dne 1. srpna 2008) a současně při vydání odvoláním napadeného usnesení nebyl soudem prvního stupně dodržen závazný právní názor vyslovený v předchozím usnesení odvolacího soudu, nařídil Vrchní soud v Praze podle §221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve výroku II., aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy České republiky. Stěžovatel nejprve zpochybňuje snahu navrhovatele (ČSOB, a. s.) o prohlášení konkurzu na jeho osobu. Poukazuje na to, že návrh je nedůvodný a navrhovatel nikdy nedoložil, že by byl stěžovatel v úpadku. Dle názoru stěžovatele soud prvního stupně vždy respektoval závazný právní názor odvolacího soudu. V této souvislosti dovozuje, že nebyly naplněny podmínky pro postup odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. Vyslovuje přesvědčení, že tímto postupem mu byl fakticky odňat zákonný soudce, což je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a na projednání věci zákonným soudcem (čl. 38 odst. 1 Listiny). Stěžovatel navrhuje zrušení obou výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť se domnívá, že pouhé zrušení výroku II. by vedlo k tomu, že věc bude sice projednávat zákonný soudce, avšak bude se muset řídit, dle názoru stěžovatele, nesprávným právním názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti výroku II., přičemž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, v němž Ústavní soud návrhu na odložení vykonatelnosti u obdobného výroku, jímž bylo rozhodnuto o přidělení věci jinému soudci, vyhověl.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2. zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci ve vztahu k výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je v této části nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V daném případě odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel tak ve výroku I. napadl rozsudek odvolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním. Vyslovením obecného právního názoru, byť s ním stěžovatele nesouhlasí, a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatele. Výrok I. usnesení odvolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem vysloveným nadřízeným soudem, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry tohoto soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, či navrhovat důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry odvolacího soudu. Rovněž stěžovateli náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona), bude stěžovatel moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti výroku I. Vrchního soudu v Praze, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, která směřovala proti výroku II., jímž bylo nařízeno, že věc projedná v dalším řízení jiný samosoudce. Tento výrok je pro danou věc konečný (nelze proti němu podat žádný opravný prostředek). Proto jej nelze odmítnout pro nepřípustnost a může být podroben zkoumání ze strany Ústavního soudu. Lze zajisté dát za pravdu stěžovateli, že jednou ze záruk spravedlivého procesu je právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Toto právo však není zcela absolutní a obsahuje výjimky, mezi něž patří i postup odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. (tedy možnost odnětí věci zákonnému soudci a nařízení, aby ji projednal někdo jiný). Tento postup je výrazem jiného principu ovlivňujícího soudní řízení, a to vázaností rozhodnutím nadřízeného soudu. Jestliže soud nižšího stupně nerespektuje právně závazný názor nadřízeného soudu, musí existovat možnost postupu vůči soudu prvního stupně, aby nedocházelo k průtahům řízení, či dokonce k jeho zablokování. V dané věci bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno celkem třikrát s tím, že přinejmenším v posledním rozhodnutí odvolací soud konstatoval nerespektování právního názoru soudem prvního stupně. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda soud prvního stupně skutečně respektoval či nerespektoval právní názor vyslovený odvolacím soudem. To by vedlo k tomu, že by se Ústavní soud musel zabývat podústavním právem, což zásadně do jeho pravomoci nenáleží. Podstatné pro danou věc ovšem je, že byly naplněny podmínky §221 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud důvody, které jej vedly k tomuto postupu, - byť stručně - uvedl. Pokud stěžovatel poukazoval na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, kterým bylo prozatím rozhodnuto o odložení vykonatelnosti výroku rozhodnutí, jímž bylo obdobně nařízeno projednání věci jiným samosoudcem, je třeba zdůraznit, že v citované věci se jedná o odlišnou situaci, neboť zde byl zvolen postup podle §221 odst. 2 nikoliv pro nerespektování právního názoru, ale pro závažné vady, ke kterým mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně.
Za dané situace nebylo třeba, aby se Ústavní soud zabýval návrhem na odložení vykonatelnosti.
Ústavní soud tedy konstatuje, že v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku II., jímž bylo nařízeno, aby věc projednal jiný samosoudce, je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu