ECLI:CZ:US:2009:2.US.1683.08.1
sp. zn. II. ÚS 1683/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2007 č. j. 26 C 315/2007-39 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 6. 2008 č. j. 12 Co 183/2008-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 14. 12. 2007, č.j. 26 C 315/2007-39 zamítl Okresní soud v Olomouci stěžovatelem podanou žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhal po žalované A. H. zaplacení částky 14.650,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za užívání bytu na ulici Dlouhá 34 v Domašově nad Bystřicí v období od 1. 7. 2006 do 30. 4. 2007 a dále neuhrazených nákladů na topení. Stěžovatel svou žalobu opřel o zčásti rozporná skutková tvrzení, když jednak tvrdil, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") nebyla nikdy řádnou nájemkyní předmětného bytu, a dále tvrdil, že byl s vedlejší účastnicí uzavřen platný nájemní vztah, který nebyl řádným způsobem ukončen. V prvém případě měl soud prvního stupně v řízení za zcela prokázané, že vedlejší účastnice za požadované období byt žádným způsobem neužívala, tudíž nemohlo na její straně dojít k tvrzenému bezdůvodnému obohacení. Nedůvodným shledal nárok stěžovatele i v druhém případě, neboť jak vyšlo v řízení najevo, vedlejší účastnice byt fakticky vyklidila dne 30. 6. 2006, o čemž stěžovatele uvědomila dopisem, který sice nebyl řádnou písemnou výpovědí, ani dohodou o ukončení nájemního vztahu, stěžovatel však tuto skutečnost bez dalšího akceptoval a s předmětným bytem jako právně i fakticky volným dále nakládal, když jej nabízel jako bytovou náhradu v exekučním řízení proti povinné L. O., které probíhalo u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 E 86/2006. Ze strany vedlejší účastnice přitom došlo i k doplacení nájemného ve výši odpovídající dalším třem měsícům, tedy výpovědní době. Za této situace bylo podle názoru nalézacího soudu v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), žalobě vyhovět.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2008 č. j. 12 Co 183/2008-77, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Soudu prvního stupně v ní vytýkal, že nesprávně aplikoval ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, když zkoumal dobré mravy pouze na straně žalobce - stěžovatele a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy prokazující jím vynaložené investice do domů v Domašově nad Bystřicí, kterými fakticky hradil náklady na bydlení vedlejší účastnice a členů její domácnosti. Dále nalézací soud při zkoumání dobrých mravů na straně stěžovatele nezhodnotil, že sice předmětný byt byl nabízen jako bytová náhrada, ovšem že za tuto nabídku se nedostalo stěžovateli žádného plnění. V řízení před soudem prvního stupně také nebyla zodpovězena otázka, zda vedlejší účastnice je či není nájemkyní předmětného bytu, přičemž stěžovatel byl přesvědčen, že nájem bytu vedlejší účastnicí doposud žádným ze zákonných způsobů ukončen nebyl. V souvislosti s meritem projednávané ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/2005 ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/2005 ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. 7. 2006, a v nich citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Předně je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel mimo jiné dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jak bylo Ústavním soudem ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se rovněž vypořádaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, přičemž uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož nelze žalobě stěžovatele vyhovět, neboť jsou dány důvody pro aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Naopak, obecné soudy velmi pečlivě, jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů, na základě kterých konkrétních okolností dospěly k závěru odůvodňujícímu využití citovaného ustanovení na projednávanou věc. Stěžovatelovo tvrzení, že nejednal v rozporu s dobrými mravy, protože se mu v době, kdy byt jako náhradní nabízel v exekučním řízení, nedostalo žádného plnění, představuje toliko polemiku se závěrem, ke kterému tyto soudy dospěly. Z totožných důvodů neobstojí ani argumentace stěžovatele, podle níž prostřednictvím investic do předmětného domu hradil náklady na bydlení vedlejší účastnice a členů její domácnosti.
Ústavní soud taktéž nesdílí názor stěžovatele, že nalézací soud se měl zabývat otázkou, zda vedlejší účastnice je či není doposud nájemkyní předmětného bytu, neboť s ohledem na právní posouzení dané věci by to bylo nadbytečné. Okresní soud v Olomouci dospěl jednoznačně k závěru, že i když vedlejší účastnice neprokázala řádné ukončení nájemní smlouvy, bylo by přiznání dalšího nájemného pro stěžovatele za požadované období, ve kterém vedlejší účastnice prokazatelně byt neužívala a stěžovatel o této skutečnosti věděl, když s bytem jako právně a fakticky volným nakládal v exekučním řízení, v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že otázka formálního trvání nájemního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nebyla pro daný spor rozhodující.
Závěrem Ústavní soud dodává, že stěžovatelem uváděné nálezy Ústavního soudu nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností. Ústavní soud se v nich vyjadřoval k povinnosti soudů rozhodnout o zvýšení regulovaného nájemného v případě nečinnosti zákonodárce.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu