ECLI:CZ:US:2009:2.US.1683.09.1
sp. zn. II. ÚS 1683/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1487/2008 ze dne 11. března 2009, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 13/2008 ze dne 21. května 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 58/2005 ze dne 3. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Jelikož podání stěžovatele vykazovalo vady, pro které nebylo projednatelné (podání bylo dle vlastního vyjádření právního zástupce sepsáno stěžovatelem a z tohoto důvodu nebylo ani řádně odůvodněno a absentovala v něm argumentace stran porušení ústavně zaručených práv a svobod), vyzval jej Ústavní soud přípisem ze dne 2. 7. 2009 k jejich odstranění. Dne 13. 7. 2009 byla prostřednictvím telefaxu doručena Ústavnímu soudu „nová“ ústavní stížnost sepsaná právním zástupcem stěžovatele. Toto podání však nelze hodnotit jako kvalifikovanou ústavní stížnost, neboť se prakticky jedná o zkrácenou verzi původního podání stěžovatele. Podání je tak z převážné části jen rekapitulací řízení před obecnými soudy a stěžovatelovým subjektivním hodnocením provedeného dokazování, nadále v něm absentuje řádně zpracované odůvodnění porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva obsažená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), přičemž čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy žádná základní práva neobsahují.
I přes výše uvedené vady ústavní stížnosti posoudil Ústavní soud argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 58/2005 ze dne 3. 5. 2007 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „TZ“), ukončeného ve stádiu pokusu dle ust. §8 odst. 1 TZ a byl odsouzen podle ust. §222 odst. 1 TZ za použití ust. §40 odst. 1 TZ k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu podle ust. §58 odst. 1 TZ a ust. §59 odst. 1 TZ v trvání 1 roku.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 13/2008 ze dne 21. 5. 2008 tak, že jej podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“) jako nedůvodné zamítl. Dovolací Nejvyšší soud pak následně usnesením sp. zn. 8 Tdo 1487/2008 ze dne 11. 3. 2009 odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. e) TŘ dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud posuzuje, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením obecnými soudy provedeného dokazování, na jehož základě dospěly obecné soudy k nesprávné kvalifikaci jednání stěžovatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví. Dle názoru stěžovatele obecné soudy neprovedly dostatečné dokazování, při hodnocení důkazů nebyla respektována zásada „In dubio pro reo“, čímž došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a k nesprávné právní kvalifikaci skutku jako ublížení na zdraví (přičemž stěžovatel tvrdí, že se jednalo o nutnou obranu ve smyslu ust. §13 TZ), soudy pak svá rozhodnutí údajně ani řádně nezdůvodnily.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s ústavní stížností je toho názoru, že obecné soudy dostatečně z dostupných důkazů zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy jednání stěžovatele kvalifikovaly jako ublížení na zdraví, přičemž usoudily, že vzhledem k okolnostem případu a vzhledem k poměrům pachatele by bylo použití trestní sazby odnětí svobody stanovené TZ pro pachatele nepřiměřeně přísné, a především účelu trestu bylo možno dosáhnout i trestem kratšího trvání, a proto snížily trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené v ust. §222 odst. 1 TZ a výkon tohoto trestu podmíněně odložily na zkušební dobu 1 roku. Rozhodnutí nalézacího soudu je řádně a tedy ústavně konformně odůvodněno, když jsou z něj patrny východiska a úvahy, kterými se soud při rozhodování řídil. Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které jsou ostatně totožné s tím, co se uvádí v ústavní stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy řádně odůvodněno.
Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí ucelený řetězec procesních postupů, využívaných k soudní ochraně subjektivních práv a právem chráněných zájmů osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se osoba domáhá ochrany svých práv. Spravedlivý proces je také charakterizován délkou, která je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec procesních záruk, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavního principu spravedlivého procesu, resp. principu "fair trial" tak, jak tyto principy vykládá judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu