ECLI:CZ:US:2009:2.US.17.09.1
sp. zn. II. ÚS 17/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) M. H. a 2) D. H., oběma zastoupených Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008 č. j. 21 Cdo 698/2007-212 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. 5. 2006 č. j. 12 Co 1147/2005-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivé soudní řízení a základní procesní práva stěžovatelů, jakož i zásah do případných vlastnických práv stěžovatelů k předmětnému dědictví. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že účastníci řízení o žalobě o určení, že závěť zůstavitele je neplatná a že stěžovatelé jsou dědici zůstavitele, měla být i dcera zůstavitele. Namítají, že pokud neměla zájem napadat žalobou závěť, nelze toto právo upírat ostatním jeho dvěma dětem, neboť právo jednoho nelze vázat na právo druhého. Žaloba stěžovatelů byla mimo jiné podána na určení, že žalobci jsou dědici zůstavitele, a proto odvolací soud měl dle jejich názoru rozsudek soudu prvého stupně zrušit a vrátit k novému projednání, zejména s ohledem na hospodárnost řízení.
Jak Ústavní soud zjistil z přiložených rozhodnutí, u Okresního soudu v Šumperku je pod sp. zn. 3 D 794/2003 vedeno řízení o dědictví po zůstaviteli D. H. zemřelém dne 11. 6. 2003 (dále jen "zůstavitel"). Usnesením ze dne 15. 9. 2003 č. j. 3 D 794/2003-39 téhož soudu byly děti zůstavitele stěžovatelé 1), 2) a A. I. odkázány k podání návrhu na určení, že jsou dědici zůstavitele, a to ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení. Jak soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, zůstavitel zanechal závěť a prohlášení o vydědění ze dne 9. 4. 2001, v níž ustanovil dědicem svého bytu č. 5 v domě č. p. 2078 v Š., včetně spoluvlastnického podílu na pozemku p. č. 613, pana A. D. a dědicem ostatního svého majetku svého bratra R. H. Své děti A. I. a stěžovatele 1) a 2) vydědil s právními důsledky vydědění i pro další potomky v přímé linii. Stěžovatelé v řízení o dědictví namítli absolutní neplatnost celé listiny s poukazem na to, že zdravotní stav pořizovatele neumožňoval projevit takový závažný právní úkon, kterým je pořízení závěti, že mají za to, že závěť zůstavitel pořídil pod nátlakem svého bratra a že důvody vydědění nejsou pravdivé. Stěžovatelé a jejich polorodá sestra tedy byli v průběhu dědického řízení ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. odkázáni, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnili žalobou. Současně bylo okresním soudem zjištěno, že A. D. dne 25. 4. 2001 zemřel a usnesením Okresního soud v Šumperku ze dne 29. 5. 2003 č. j. 6 D 497/2001-116 bylo potvrzeno, že dědictví po něm nabyl zůstavitel.
Stěžovatelé u Okresního soudu v Šumperku dne 4. 12. 2003 podali proti bratru zůstavitele R. H. (dál jen "žalovaný") žalobu označenou jako "žaloba o určení neplatnosti vydědění, neplatnosti závěti a o určení, že žalobci jsou dědici zůstavitele", jíž se domáhali určení, že nejsou dány důvody uvedené v notářském zápise číslo N 40/2001, NZ 39/2001 ze dne 9. 4. 2001 pro vydědění stěžovatele 1) a 2) a že závěť zůstavitele je neplatná. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 6. 2005 č. j. 16 C 342/2003-151 určil, že důvody pro vydědění stěžovatelů uvedené v notářském zápise sp. zn. N 40/2001, NZ 39/2001 ze dne 9. 4. 2001 jejich otcem zůstavitelem zemřelým dne 11. 6. 2003 nejsou dány (výrok I.) a současně zamítl žalobu požadující určení, že závěť, sepsaná zůstavitelem ve prospěch R. H., je neplatná (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2006 č. j. 12 Co 1147/2005-179 změnil rozsudek soudu prvého stupně v napadené výroku I. tak, že žaloba se zamítá, neboť dle soudu odvolacího okresní soud věc neposoudil podle odpovídajících právních norem. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelé jako žalobci především nerespektovali ve svém návrhu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., ze kterého vyplývá také příslušný žalobní petit na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele, případně není dědicem po zůstaviteli. Naopak sporné otázky nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné (závěť nebo listina o vydědění jsou neplatné) představují jen posouzení předběžné otázky, jejíž dopad se může projevit pouze v důvodech rozhodnutí. Jestliže žaloba podaná stěžovateli v projednávané věci neodpovídala žalobě podle §175k odst. 2 o. s. ř., zabýval se odvolací soud možností splnění podmínek žaloby na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Dospěl však závěru, že stěžovatelé neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení, že nejsou dány důvody pro vydědění stěžovatelů po zemřelém zůstaviteli, nemají žádný význam a představují pouze posouzení předběžné otázky. Rozhodnutí o předběžné otázce však není naplněním právního postavení stěžovatelů v dědickém řízení ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., jak byli v řízení o dědictví správně odkázáni. Jak odvolací soud dále uvedl, i přes poučení podle ustanovení §118a odst. 2 a §213b odst. 2 o. s. ř. neměl podmínky pro eventuelní možnost úpravy žalobního žádání odpovídajícího dikci usnesení dědického soudu, a to s ohledem na neúplný okruh účastníků daného sporného řízení, který byl vymezen rozhodnutím soudu podle §175k odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že pokud sestra stěžovatelů A. I. nebyla v daném řízení uvedena na straně účastníků tohoto sporného řízení, ačkoliv je účastnicí dědického řízení, pak jde o nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, kdy se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.).
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2008 č. j. 21 Cdo 698/2007-212, když jej zamítl poté, co s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že není opodstatněné a rozsudek odvolacího soudu je tak správný.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené doslovně opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly, přičemž se pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva obecnými soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelů zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se obsahově i právně obdobnou problematikou, jaká je v nyní projednávané ústavní stížnosti přednesena, již zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2553/08 (uveřejněném na stránkách http:/nalus.usoud.cz), v němž konstatoval, že závěru o nedostatku věcné legitimace vyplývající z hmotného práva v případě, že se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout, když z usnesení soudu projednávajícího dědictví byl jednoznačně zřejmý okruh všech účastníků, bylo zřejmé kdo, jakou žalobu, v jaké lhůtě a proti komu má podat. Tento závěr lze plně aplikovat i na projednávanou věc a Ústavní soud nemá důvod se od něj ani v nyní projednávané věci odchylovat. Jak Ústavní soud zjistil, účastníkům řízení se dostalo řádných pokynů, jak mají svá práva v daném případě uplatnit. Ostatně skutečnost, že by usnesení okresního soudu, kterým byli účastníci vyzváni podle §175k odst. 2 o. s. ř. k podání žaloby na určení, nesplňovalo zákonné náležitosti, nebyla stěžovateli jakkoli rozporována.
V dané věci je zřejmé, že se obecné soudy námitkami stěžovatelů, totožnými jako v ústavní stížnosti, pečlivě zabývaly a své závěry také řádně odůvodnily. Je tomu tak i v případě posouzení náležitostí předmětné žaloby stěžovatelů týkajících se samotného žalobního petitu odpovídajícího ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. a možnosti jeho změny podle §95 o. s. ř., ve vztahu k nedostatkům věcné legitimace, které nelze v průběhu řízení postupem podle §43 o. s. ř. již odstraňovat (srov. zejména str. 8 a 9 rozhodnutí dovolacího soudu). Dle Ústavního soudu nelze nic vytknout závěru obecných soudů, že byť by byla žaloba upravena do správně formulované verze odpovídající odkazujícímu dědickému usnesení, nebylo by možné stejně žalobě vyhovět pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, který již není možné dodatečně za řízení zhojit.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích podotýká, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů příslušné prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že tak neučinili řádným způsobem, nelze přičítat k tíži obecných soudů a dovozovat z jejich, pro stěžovatele nepříznivých rozhodnutí, porušení základních práv.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu