ECLI:CZ:US:2009:2.US.1700.09.1
sp. zn. II. ÚS 1700/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů 1) J. K., 2) M. K. a 3) J. D., zastoupených JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem v Olomouci, Palackého 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 21 Co 26/2009 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 8. 2008 č. j. 9 C 140/2002-352, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení §6 odst. 2, věty in fine, zákona č. 87/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 6. 2009, se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a současně zrušil ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a ustanovení §6 odst. 2, věty in fine, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K podané ústavní stížnosti připojili stěžovatelé žádost o odložení vykonatelnosti II. a IV. výroku rozhodnutí odvolacího soudu, která se týkají úhrady nákladů soudního řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 29. 8. 2008 č. j. 9 C 140/2002-352 Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spolumajiteli blíže specifikovaných nemovitostí, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 21 Co 26/2009 tak, že svým výrokem I. rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil a výroky II. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvého stupně i soudem odvolacím.
Jak bylo potvrzeno dotazem u Okresního soudu v Prostějově, stěžovatelé podali dne 30. 6. 2009 proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo jejich obhájci doručeno dne 5. 5. 2009, včasné dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy současně podali i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na zrušení jednotlivých ustanovení označených zákonů, stejně jako žádosti o odložení vykonatelnosti uvedených výroků napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Předmětné návrhy mají totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze je od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takové návrhy její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj