ECLI:CZ:US:2009:2.US.1720.09.1
sp. zn. II. ÚS 1720/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. Š. a M. Š., oba zastoupeni Mgr. Liborem Čechem, advokátem Advokátní kanceláře v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 508, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci sp, zn. 13 C 177/2004 ze dne 5. 10. 2005, usnesení Okresního soudu v Liberci sp. zn. 67 Nc 6282/2007 ze dne 19. 2. 2007, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci sp. zn. 35 Co 20/2008 ze dne 5. 3. 2008 a usnesení Okresního soudu v Liberci sp. zn. 67 Nc 6282/2007 ze dne 15. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Dle stěžovatelů by Ústavní soud neměl odmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když nebyla splněna lhůta dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a nebyly vyčerpány všechny přípustné prostředky dle §75 odst. 1 cit. zák. Dle přesvědčení stěžovatelů se jedná o stížnost, která svým významem dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo a dle §75 odst. 2 písm. b) cit. zák. v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelům vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Přesah vlastních zájmů spatřují stěžovatelé v tom, že zákon o úpravě vlastnictví bytů, jehož se týkal spor stěžovatelů jako majitelů bytové jednotky se společenstvím vlastníků, se dotýká nepochybně dalších deseti tisíců vlastníků a může mít dopad na velké množství sporů.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti a zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Dle §72 odst. 1 písm. a) cit. zák. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pak představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádným případech, kdy lze dovodit podstatný přesah vlastních zájmů. Řešení v ústavní stížnosti nastolené otázky musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky opakovatelnosti a neomezenosti konkrétní věcí. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatný přesah vlastních zájmů může být odůvodněn potřebou zrušit neústavní právní předpis, potřebou zrušit předpis, který vyvolává v praxi potíže a vyžaduje novelizaci, event. se věc svou povahou dotýká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, případně je dána potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu, či je dána potřeba respektování nálezů Ústavního soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím Okresního soudu v Liberci, sp, zn. 13 C 177/2004 ze dne 5. 10. 2005 bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů zaplatit dlužnou částku včetně příslušenství, usnesením téhož soudu ze dne 7. 2. 2006 bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení proti tomuto rozhodnutí z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Rovněž napadeným rozhodnutím ze dne 19. 2. 2007 byla nařízena exekuce na základě rozsudku ze dne 5. 10. 2005 a usnesením ze dne 15. 7. 2008 byl zamítnut návrh na zastavení exekuce. Stěžovatelé namítají, že J. Š. nebylo doručeno usnesení o zastavení řízení a v rozhodnutích, týkajících se nařízení exekuce, je uvedeno špatné datum narození.
Z výše uvedeného dle Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zák. o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů nelze dovozovat z předmětu sporu, pokud důvodem toho, že nebyly řádně vyčerpány opravné prostředky, byl vlastní nedůsledný postup stěžovatelů. Stejně tak nelze dovozovat přesah vlastních zájmů z předmětu rozhodnutí nalézacího soudu, pokud je nesprávnost rozhodnutí o nařízení exekuce a zamítnutí návrhu na její zastavení spatřována v nepřesném označení jednoho z účastníků řízení.
K nápravě eventuálních nedostatků tvrzených v ústavní stížnosti, které mají procesní charakter, slouží procesní prostředky poskytnuté občanským soudním řádem, jež bylo třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Argumentaci opodstatňující postup dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu stěžovatelé ani neuvádí. Pro úplnost, s ohledem na to, že ústavní stížnost nepostihuje celý vývoj případu od podání žaloby na plnění až po exekuční vymáhání žalobci přiznané pohledávky, Ústavní soud dodává, že stěžovatelé případně i mohli za splnění zákonných předpokladů podat ve lhůtě ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, o nichž byli přesvědčeni, že jimi dochází k porušení jejich základních práv. (Dle ust. §72 odst 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, s modifikací uvedenou v odst. 4 cit. ustanovení).
Ústavní soud zdůrazňuje, že v občanskoprávním řízení se plně uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva". Nedůsledné bránění svých práv nelze napravovat až cestou ústavní stížnosti, navíc s požadavkem výjimečného postupu ve smyslu ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ačkoliv nebyla dodržena lhůta pro podání ústavní stížnosti a splněny podmínky její přípustnosti.
S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh nepřípustný a návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj