ECLI:CZ:US:2009:2.US.1727.09.1
sp. zn. II. ÚS 1727/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 2. 2009 č. j. 18 Co 409/2008-1020 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 12. 2007 č. j. 6 C 106/2002-837, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 7. 2009 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jež byly vydány v řízení, v němž se jeho otec F. O. K. domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných. Tvrdí, že jimi byl jeho otec dotčen na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1, čl. 32 odst.1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti a o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Chrudimi zamítl rozsudkem ze dne 7. 12. 2007 č. j. 6 C 106/2002-837 žalobu otce stěžovatele o určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných. Okresní soud se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva a s odkazem na právní názor Ústavního soudu formulovaný ve stanovisku sp.zn. Pl. ÚS st.-21/05 žalobu zamítl. O odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 2. 2009 č. j. 18 Co 409/2008-1020, jímž rozsudek soudu I. stupně potvrdil poté, co dospěl ke zjištění, že není důvodné.
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel obsáhlou ústavní stížností, ve které se kriticky vyjádřil ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Upozornil v této souvislosti na odlišné nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04 a ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04, které jsou s tímto stanoviskem v rozporu, a vyslovil překvapení, že příslušní soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu. Tvrdí, že závěry vyslovené ve stanovisku nelze aplikovat nejen v této projednávané věci, ale pro rozpor se základními právy a základními principy právního státu je nelze aplikovat ani v jakékoli jiné věci.
Stěžovatel má za to, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány neprávem. Otec stěžovatele nabyl veškerý svůj majetek děděním po smrti jeho otce F. F. K., který zemřel v r. 1938, a podmínky prezidentských dekretů na něho osobně nedopadaly, neboť nebyl osobou německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb., a s ohledem na svůj útlý věk se nemohl při sčítání lidu přihlásit k německé národnosti či být členem sdružení, spolků a svazů sdružujících osoby německé národnosti. V době konfiskace majetku žil se svou matkou v Argentině a pro účely jakéhokoli řízení, tedy i konfiskačního, měl být podle tehdejších předpisů zastoupen zástupcem, jemuž mělo být také doručováno, což se nestalo.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobil kritice výklad samotného dekretu č. 12/1945 Sb., jakož i závěry soudů I. a II. stupně ohledně totožnosti adresáta vyhlášky ONV Chrudim, které dle názoru stěžovatele nemají podklad v předložených důkazech. Argumentaci oponující právním závěrům soudů ve věci samé stěžovatel doplnil podrobnými odkazy na právní předpisy platné v době probíhající konfiskace, mezinárodní dokumenty a dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že přístup soudů (kdy soudy většinou argumentují tím, že stát konfiskoval majetek otce stěžovatele po právu, neboť byl údajně Němec, a to po svém otci - nacistovi) je z hlediska principů obecné spravedlnosti a lidskosti absolutně nepřijatelný. Cítí se být rovněž poškozen konkrétními zásahy moci zákonodárné a výkonné do moci soudní, v důsledku nichž nemohou tuzemské soudy rozhodovat v jeho věci nestranně. Vzhledem ke svému přesvědčení, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, navrhl Ústavnímu soudu, aby přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v navrhovaném znění.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základních práv jeho otce (příp. jeho vlastních základních práv) a uzavírá, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Stran námitek týkajících se věci samé je v projednávané věci rozhodující stěžovatelem kritizované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů otce stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 14/04). V něm učiněné závěry pléna jsou plně použitelné i na projednávanou věc a druhý senát Ústavního soudu se jimi cítí být vázán (§23 zákona o Ústavním soudu). Podle citovaného stanoviska "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného proto, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, ba naopak z něj vycházel, lze na argumentaci v něm rozvedenou odkázat. V důsledku v něm uvedených závěrů stává se z pohledu konečného rozhodnutí stěžovatelova argumentace, brojící proti meritorním rozhodnutím obecných soudů, jako irelevantní.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění jeho otcem navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let. Typickým příkladem jsou i stěžovatelem namítané "opomenuté důkazy" a skutečnosti, které nebyly údajně obecnými soudy v jeho věci vzaty v úvahu, a které není možno po šesti desítkách let, jež od té doby uplynuly, v jakémkoli představitelném procesu smysluplně provést. Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva nynějšího vlastníka. Jak totiž ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudu první instance Evropských společenství k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení ES je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci Soudu první instance postrádalo jakýkoliv smysl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu