ECLI:CZ:US:2009:2.US.1753.08.1
sp. zn. II. ÚS 1753/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) M. R. S., 2) E. S. S., 3) J. R. T., 4) R. H. T., 5) S. T. D., zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Pellicova 25, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 359/2008-436, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2007 č. j. 56 Co 12/2007-392 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 9. 2006 č. j. 15 C 208/95-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejich základních práv zakotvených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy a čl. 1 "Dodatkového protokolu" k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjádřili svůj nesouhlas se závěry obecných soudů, přičemž zopakovali svoji argumentaci přednesenou před obecnými soudy. Odkaz obecných soudů na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 515/04 považují za nepřípadný a jsou přesvědčeni, že toto rozhodnutí bylo překonáno pozdějším rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 696/02, v němž je vyjádřen názor, že samotné fyzické opuštění věci (vynucená emigrace) nemůže vyvolat zánik vlastnického práva. Namítají, že poskytnutá částka, kterou obdrželi právní předchůdci jako náhradu na základě Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, ze dne 29. 1. 1982 (dále jen "Dohoda"), představovala pouze náhradu za omezení vlastnického práva a nelze z ní dále dovodit, že tímto právní předchůdci stěžovatelů přestali své vlastnické právo vykonávat, a nadále se proto jednalo o věc opuštěnou. Tento závěr nemá dle stěžovatelů žádný reálný podklad a je založen na vykonstruovaných důkazech. Ačkoli byl již před soudem prvého stupně proveden důkaz dědickým spisem jejich právního předchůdce A.T., dle kterého se na základě rozhodnutí ze dne 24. 6. 1976 sp. zn. 4 D 468/68 stali dědici jeho majetku P. S. a F. T., ani jeden z obecných soudů se tímto důkazem nezabýval, přestože z něj jednoznačně vyplývá, že stát vlastníkem nemovitostí v rozhodné době nebyl. Stěžovatelé proto zcela nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že k odnětí nemovitostí došlo již k datu 14. 8. 1953, kdy byla podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb."), zavedena na předmětné nemovitosti národní správa, a že tak svůj nárok mohli žalobci uplatnit pouze prostřednictvím právních předpisů restituční povahy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 15 C 208/95, z něhož zjistil následující:
Právní předchůdci stěžovatelů P. S. a F. T. se žalobou ze dne 28. 6. 1995 domáhali určení, že jsou spoluvlastníky každý jedné ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Poruba u Orlové, obec Orlová, dále se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost předmětné nemovitosti vydat, eventuelně uzavřít s nimi dohodu o vydání všech označených nemovitostí v navrhovaném znění. Žaloba byla opřena o skutkové tvrzení, že označení žalobci se stali vlastníky nemovitostí na podkladě rozhodnutí o vypořádání dědictví bývalého Státního notářství v Ostravě ze dne 24. 6. 1976 sp. zn. 4 D 468/68. V roce 1992 byl do katastru nemovitostí jako jejich vlastník zapsán stát a za titul pro nabytí vlastnictví státem bylo označeno opatření finančního referátu Okresního úřadu Karviná Rp. 9576/92, podle kterého vlastnictví k nemovitostem mělo být vypořádáno Dohodou. Od roku 1991 došlo k několika neplatným převodům nemovitostí a žalobci proto dovozovali existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví.
V průběhu řízení došlo ke změně okruhu žalobců v souvislosti s jejich úmrtím. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003 č. j. 56 Co 625/2002-204 bylo rozhodnuto o tom, že namísto zemřelého žalobce F. T. bude řízení pokračovat s jeho právními nástupci stěžovateli 3) 4) a 5). Dne 10. 3. 2005 bylo Okresním soudem v Karviné usnesením č. j. 15 C 208/95-291 rozhodnuto o tom, že bude v řízení namísto se zemřelou žalobkyní P. S. pokračováno s jejími právními nástupci stěžovateli 1) a 2).
Ke změnám do vydání napadených rozhodnutí došlo i ohledně samotného předmětu řízení. Původní žalobkyně přípisem ze dne 21. 4. 1998 vzala nejdříve za svou osobu zpět požadavek o povinnosti uzavřít dohodu o vydání a oba žalobci při jednání soudu prvého stupně dne 2. 10. 2001 vzali svoji žalobu zpět v části, v níž se domáhali po žalovaných vydání předmětných nemovitosti. V této části bylo rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 10. 2001 č. j. 15 C 208/95-152 řízení zastaveno, a dále bylo rozhodnuto tak, že se žaloba obou žalobců na určení vlastnictví zamítá a žaloba původního žalobce požadující uzavření dohody o vydání nemovitostí se zamítá. Přípisem ze dne 14. 8. 2003 ve stádiu odvolacího řízení v souvislosti s úmrtím původního žalobce změnili jeho právní nástupci žalobu tak, že kromě požadavku na určení, že žalobce byl k datu svého úmrtí spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, připojili opět požadavek na vydání věci, eventuelně požadovali uložení povinnosti žalovaným k uzavření dohody o vydání. U téhož odvolacího soudu při jednání dne 24. 10. 2003 bylo žalobci vzato zpět jejich odvolání proti výroku II. soudu prvého stupně, kterým byla připuštěna dřívější změna žaloby, kterou oba původní žalobci vzali zpět svůj návrh na vydání předmětných nemovitostí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10 2003 č. j. 56 Co 625/2002-235 byla připuštěna změna žaloby v rozsahu požadavku na uložení povinnosti žalovaných uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitostí, zastaveno odvolací řízení ohledně zmíněného výroku II. soudu prvého stupně a současně byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvého stupně ohledně žalobního návrhu, jímž se domáhali po žalovaných uzavření dohody o vydání nemovitostí. Týmž rozsudkem odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně v jeho zamítavém výroku o žalobě obou stěžovatelů na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V souvislosti s úmrtím původní žalobkyně (dne 29. 6. 2004) bylo rozhodnuto ve vztahu k ní o změně žaloby na určení tak, že zemřelá žalobkyně byla k datu svého úmrtí spoluvlastníkem označených nemovitostí. Dne 30. 5. 2006 byla při jednání před soudem prvého stupně částečně vzata zpět žaloba, a to v rozsahu požadavku na uložení povinnosti žalovaným uzavřít s právními nástupci žalobce (stěžovatelé 3, 4 a 5) dohodu o vydání nemovitostí. Předmětem řízení tedy nadále zůstal již jen požadavek na určení, že každý z původních žalobců, P. S. a F. T., byl k datu svého úmrtí spoluvlastníkem každý jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2006 č. j. 15 C 208/95-358 Okresní soud v Karviné zastavil řízení v rozsahu požadavku stěžovatelů 3), 4) a 5) na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, připustil změnu žaloby na určení, že P. S. a F. T. byli každý z nich ke dni své smrti v rozsahu jedné ideální poloviny spoluvlastníky v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí a následně ve vztahu k oběma žalobu na určení zamítl. Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2007 č. j. 56 Co 12/2007-392 rozsudek soudu prvého stupně v jeho napadené zamítavé části potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 359/2008-436 odmítnuto.
Jak obecné soudy zjistily, původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl otec původních žalobců A. T., který po odchodu z tehdejšího území Československa do Spojených států amerických roku 1938 později podal u amerických úřadů návrh na finanční náhradu za majetek, který na území Československa zanechal. Na základě provedeného důkazu - rozhodnutí Komise Spojených státu amerických pro vyřizování nároků v cizině (dále jen "Komise") ze dne 14. 6. 1961 č. CZ-1, 496 a CZ-2386 - bylo soudy konstatováno, že A. T., zemřelý 18. 5. 1962, uplatnil a obdržel ve Spojených státech amerických za svého života náhradu za farmu s pozemky cca 5 akrů půdy v Porubě. Stejné nemovitosti ve vložce "809"(209) v Porubě, v Československu, stát znárodnil nebo jinou formou převzal bez náhrady k datu 10. 6. 1952, a jejich hodnota v době převzetí činila 3.500,- USD. A. T. obdržel včetně úroků na náhradě za tyto nemovitosti 4.793,84,- USD. Dle záznamu v katastru nemovitostí byla u předmětných nemovitostí poznamenána národní správa podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. k datu 14. 8. 1953.
Soudy bylo dále konstatováno, žalobci uplatnili dne 16. 2. 1996 u Pozemkového úřadu, Okresního úřadu Karviná, nárok na vydání totožných nemovitostí v katastrálním území Poruba u Orlové, jemuž pozemkový úřad nevyhověl. O opravném prostředku pak rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 1998 č. j. 22 Ca 81/97-67, a to tak, že proti žalobkyni P. S. bylo řízení zastaveno a ve vztahu k žalobci F. T. bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Posléze řízení u pozemkového úřadu skončilo tak, že P. S. a F. T. nebyli posouzeni jako vlastníci jimi označených nemovitostí. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo v rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 15. 3. 2001 č. j. 22 Ca 471/2000-27 shledáno jako věcně správné.
Soud prvého stupně a odvolací soud na základě těchto zjištění shodně dospěly k závěru, že A. T. pozbyl za svého života vlastnictví k předmětným nemovitostem jejich opuštěním a uplatněním práva na finanční náhradu za ně u Komise, nejpozději k datu uplatnění nároku v roce 1961. Současně se zabývaly tím, zda vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát některým ze způsobů uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zda za této situace je určovací žaloba možná. Soudy následně dospěly k závěru, že bylo spolehlivě prokázáno, že stát vlastnictví k nemovitostem odňal bez právního důvodu již v rozhodném období postupem podle §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), a proto bylo možné uplatnit právo na vydání nemovitostí jen způsobem a za podmínek upravených v tomto zákoně. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (dále jen "stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 21/05 ") uzavřely, že žalobou na určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a proto nemohla jejich žaloba obstát.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, přičemž argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, které přednesli před obecnými soudy, jež se jimi však zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Ústavnímu soudu je známo, že se již zabýval ústavní stížností týchž stěžovatelů s obsahově podobnou problematikou se stejným okruhem účastníků ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 515/04 (in http://nalus.usoud.cz), v němž odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou. Přestože stěžovatelé v nyní projednávané věci založili své námitky na polemice se závěry uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba na tomto místě konstatovat, že v dané věci soudy vycházely z odlišné skutkové situace, která měla ve svém důsledku i vliv na právní posouzení věci, kdy soudy zvažovaly, zda na dané poměry dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství, či se lze domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech. Zatím co v nyní projednávané věci obecné soudy prokazatelně dospěly k závěru, že jde o případ, kdy stát odňal vlastnictví k nemovitostem původních vlastníků v rozhodném období v důsledku zavedení národní správy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., v předcházejícím případě nebylo zjištěno, že by národní správa byla někdy zavedena. Proto v této věci postupovaly podle obecných právních předpisů a následně dovodily, že vlastnictví k předmětným pozemkům jako věcem opuštěným přešlo na stát nejpozději od okamžiku podání žádosti o náhradu, a to podle §132 odst. 1 ve spojení s §119 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. Ústavní soud k tomu nad rámec podotýká, že nelze souhlasit ani s námitkou, podle níž závěry zmiňovaného rozhodnutí překonalo pozdější rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 696/02 (in http://nalus.usoud.cz), neboť v dané věci nebyl prokázán jakýkoli projev vůle vlastníka (byť konkludentní) směřující k derelikci jeho majetku, když samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat.
Ústavní soud se dále zabýval výkladem provedeným obecnými soudy, jehož jádrem byla otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech za situace, kdy na posuzované poměry dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství.
Pro posouzení dané otázky je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svých právních závěrech obecné soudy vycházely. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Druhý senát Ústavního soudu je uvedeným stanoviskem vázán a plně na jeho závěry odkazuje.
V uvedeném stanovisku plénum Ústavního soudu v rozhodných souvislostech uvedlo, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit,) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob a povinných osob. V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů, nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Závěry plynoucí ze stanoviska pléna tedy vylučují, aby se stěžovatelé úspěšně domáhali ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku, který nebyl domáhajícím se osobám vydán pro nesplnění podmínky státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky. Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, ba naopak z něj vycházel, lze na argumentaci v něm rozvedenou odkázat.
Za neústavní nepovažuje Ústavní soud ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který neshledal dovolání jako přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a konstatuje, že dovolací soud podrobně a výstižně uvedl (zejm. s odkazem na závěry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia 22 Cdo (31 Cdo) 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu P1.ÚS-st.21/05), z jakých důvodů nedošlo k naplnění podmínek přípustnosti dovolání vyžadovaných citovaným ustanovením občanského soudního řádu. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání přezkoumávat.
Pokud se jedná o další dílčí námitky stěžovatelů, poukazuje Ústavní soud zejména na řádně odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu, které se těmito námitkami zabývalo, a v němž Ústavní soud nespatřuje rozhodnutí, které by porušovalo právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé především dovolávali, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu