ECLI:CZ:US:2009:2.US.1754.09.1
sp. zn. II. ÚS 1754/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R.M.S. - plus, spol. s r.o., IČ 654 12 508, se sídlem Na ochoze 354, 252 42 Jesenice, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, se sídlem Londýnská 674/55, 120 21 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. března 2009 č. j. 15 Co 138/2009-94 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. ledna 2009 č. j. 1 C 239/2008-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Pelhřimově svým v záhlaví citovaným usnesením řízení zastavil podle ust. §96 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů dle ust. §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí soud neshledal důvod k aplikaci ust. §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., přestože k zastavení řízení došlo na popud žalobce v důsledku uhrazení dlužné částky žalovaným. Žalobce totiž podal svou žalobu před uplynutím doby plnění dané ust. §563 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a neposkytl tak žalovanému možnost před podáním žaloby dlužnou částku zaplatit a předejít tak nákladům řízení vzniklým podáním žaloby. Odvolací soud se ve svém výše citovaném usnesení s právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil a dále uvedl, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele nezbytné pro použití ust. §150 o. s. ř., podle kterého nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v chybném použití ust. §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť dle názoru stěžovatele obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že řízení bylo zastaveno vinou žalovaného. Své tvrzení dokládá odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/05. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele dle ust. §150 o. s. ř.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil důkazně podložená skutková zjištění, na která přiléhavě aplikoval podústavní právní normu. Dle ustálené judikatury (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1531/07) Ústavního soudu je zřejmé, že Ústavní soud považuje rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení za integrální součást jejich rozhodovací činnosti. Proto Ústavní soud zkoumá, zda obecné soudy skrze tato rozhodnutí neporušily základní práva účastníků řízení, resp. předmětem zkoumání Ústavního soudu je, zda obecné soudy vzaly v úvahu vyzařování základních práv do interpretace podústavního práva. S tím souvisí i požadavek řádného (byť stručného) odůvodnění rozhodnutí obecného soudu s ohledem na konkrétní okolnosti řešeného případu. Stejným způsobem argumentuje Ústavní soud také ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 314/05, v němž obecnému soudu vytýká absenci jakéhokoli odůvodnění v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud však považuje odůvodnění stížností napadených rozhodnutí za dostatečná. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu