ECLI:CZ:US:2009:2.US.1793.07.1
sp. zn. II. ÚS 1793/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) J. M., 2) A. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2003 č. j. 41 C 37/2000-409, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2003 č. j. 41 C 37/2000-453, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005 č. j. 58 Co 221/2004-514 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007 č. j. 28 Cdo 1098/2006-545, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007 a doplněnou dne 21. 1. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 41 C 37/2000 bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (ve znění opravného usnesení) bylo stěžovatelům coby žalovaným uloženo uzavřít se žalobci (dále též "vedlejší účastníci") dohodu o vydání nemovitostí, popsaných ve výroku rozsudku (výrok I.), a byl zamítnut žalobní návrh, aby povinnost uzavřít uvedenou dohodu byla uložena také žalovanému prof. J. M. (výrok II.). Současně bylo výroky III. až VI. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. O odvolání žalovaných rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil ve výroku o věci samé a ve výrocích III., V. a VI., v přesněji formulovaném znění petitu (po předchozí změně žalobního návrhu vedlejších účastníků po úmrtí žalovaného prof. J. M.), jehož změnu připustil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Takto bylo rozhodnuto poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 zrušil předchozí ve věci vydaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, kterými byla žaloba vedlejších účastníků zamítnuta. Odvolací soud nejdříve rozhodl, že v řízení bude po úmrtí prof. M. pokračováno s 2. a 3. žalovanými jako s jeho dědici, a k návrhu vedlejších účastníků připustil tomu odpovídající změnu žalobního petitu. Poté stejně jako soud prvního stupně vyšel ze závěrů zrušujícího nálezu Ústavního soudu a dospěl ke stejnému závěru, že vedlejší účastníci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), dále že výzva k vydání věcí byla řádně a včas uplatněna, stejně jako žaloba, že stěžovatelé jsou, jako osoby blízké ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí, o něž jde, povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jejich právní předchůdci nabyli sporné nemovitosti za cenu nižší o 27,22 %, než jaká měla být dle tehdy platného cenového předpisu, i na základě protiprávního zvýhodnění s ohledem na tehdejší angažovanost původního žalovaného prof. J. M. Odvolací soud potvrdil i povinnost stěžovatelů vydat vedlejším účastníkům sporné pozemky, které byli získány do osobního užívání v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku, která byla získána za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 28 Cdo 1098/2006-544 odmítl. Dospěl k závěru, že z obsahu spisu a dovolání ani z vlastních poznatků nevyplynulo, že by odvolací soud ve svém rozsudku řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně či v rozporu s hmotným právem, nebo otázku, která by nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Přitom vyšel z publikovaných právních názorů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkajících se interpretace a aplikace ustanovení §4 odst. 2 a §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V ústavní stížnosti proti rozsudkům soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu stěžovatelé zpochybňují svoje postavení povinných osob, přičemž poukazují na skutečnost, že zákon č. 87/1991 Sb. nabyl účinnosti 1. 4. 1991 a původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí A. M. starší (matka stěžovatelů) zemřela 4. 3. 1991. Ve smyslu tohoto zákona nikdy neobdržela výzvu k vydání věci a nevznikla jí tedy žádná povinnost a ani na dědice nemohla taková "neexistující" povinnost přejít. Dle jejich názoru nemělo být na jejich případ aplikováno v rozsudcích citované stanovisko Nejvyššího soudu, s nímž rozsáhle polemizují, a které označují za rozporné s Listinou. Upozorňují na to, že nemovitosti na ně nebyly převedeny, ale vlastnické právo na ně přešlo děděním. Zpochybňují i postavení vedlejších účastníků coby oprávněných osob a uvádějí, že nebyla ani nikdy prokázána skutečnost, že by vedlejší účastníci zaslali nějakou výzvu. V postupu obecných soudů spatřují porušení svého vlastnického práva.
K porušení práva na spravedlivý proces mělo dle stěžovatelů dojít tím, že jim bylo odňato právo na princip rovnosti zbraní, neboť soudy vycházely z důkazů, které vyzněly v neprospěch stěžovatelů, a k důkazům, které navrhovali stěžovatelé nepřihlédly, resp. je ani neprovedly. Polemizují se závěry obecných soudů, že manželé M. nabyli sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění a provedené důkazy vyhodnocují odlišně od obecných soudů. Dle nich přes pět zpracovaných znaleckých posudků nebyla zjištěna "vyšší cena" takovým způsobem, jak ji předpokládá zákon, když se vycházelo ze stanovené ceny, která nemá oporu v důkazech. Poukazují na to, že stát nabyl spornou nemovitost rozhodnutím o propadnutí majetku vedlejších účastníků, tedy zcela bezplatně, a nemohl ji tedy nabýt za cenu vyšší než zjištěnou podle §2 - 13 zákona č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že nabyvatelé uhradili kupní cenu přesně podle znaleckého posudku, který byl vypracován na základě objednávky státu, je evidentní, že nedošlo k porušení zákona č. 182/1988 Sb. a ani nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů. I v tomto směru poukazují na nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů, předkládají své vlastní hodnocení a připomínají, že ze všech uchazečů to byli jedině manželé M., kteří splňovali kritéria podle čl. 9 odst. 2 písm. a), b) Zásad Rady ONV Praha 4, které zpracovávaly postup pro výběr uchazečů o prodej nemovitostí na základě vyhl. č. 61/1986 a vyhl. č. 119/1988 Sb.
K otázce vydání pozemků, ke kterým bylo zřízeno právo osobního užívání, poukazují na nález pléna Ústavního soudu č. 15/98 ze dne 31. 3. 1999, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a vyvozují z něj, že ani tyto pozemky neměly být vydány, neboť právo osobního užívání na ně přešlo od osob, které evidentně věc nenabyly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. na základě protiprávního zvýhodnění. Jejich vydáním byla nepochybně spáchána křivda nová, což je v rozporu se smyslem restitučního zákona.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 poukázal na to, že se věcí velmi podrobně zabýval, řádně se vypořádal s provedenými důkazy a vyvodil z nich skutková zjištění, která posléze i náležitě právně posoudil. Odkázal proto na odůvodnění svého rozsudku.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že porušení tvrzených práv nelze spatřovat v tom, že stěžovatelé mají na věc jiný názor. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud má za to, že stěžovatelé namítají neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů; takové námitky však nemají povahu dovolacích důvodů podle občanského soudního řádu. S názory obsaženými v ústavní stížnosti, včetně paušálního závěru, že stanovisko občanskoprávního kolegia uveřejněné pod č. 34/1993 Sb. s. r. je v rozporu s Listinou, se dle něj nelze ani zčásti ztotožnit. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.
Vedlejší účastníci jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů nedošlo k žádnému zásahu do práv stěžovatelů. Upozorňují na to, že soudu předložili písemný doklad o tom, že výzvu k vydání věci podali v zákonné lhůtě, což konstatoval i Ústavní soud ve zrušujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 470/97. Dále se podrobně vyjadřují k tvrzení stěžovatelů, že nebylo prokázáno, že by manželé J. a A. M. nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. I tyto skutečnosti byly dle vedlejších účastníků v průběhu soudního řízení jednoznačně prokázány.
V rozsáhlé replice k vyjádření stěžovatelé vyvracejí názory a argumenty účastníků a vedlejších účastníků řízení, přičemž argumentují obdobným způsobem jako v ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran stěžejních námitek stěžovatelů, napadajících závěry obecných soudů, že vedlejší účastníci jsou oprávněnými osobami v této restituční věci, že výzvu k vydání sporných nemovitostí podali řádně a včas, a že stěžovatelé jsou jako osoby blízké ve vztahu k původním vlastníkům předmětných nemovitostí osobami povinnými ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je rozhodující nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/1997 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, nález č. 163, str. 203), jímž byly zrušeny v napadeném řízení vydané předchozí rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1997 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 1996, zamítající žalobu vedlejších účastníků na vydání předmětných nemovitostí.
Ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud poté, co zkonstatoval skutková zjištění učiněná obecnými soudy, potvrdil jako správné právní závěry obecných soudů, že vedlejší účastníci coby žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §19 odst. 1 a §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a že výzvu k vydání věci podali řádně a včas. Neztotožnil se však s jejich závěrem, dle něhož stěžovatelé coby žalovaní 2. a 3. nejsou povinnými osobami, příp. že prof. M. (žalovaný 1.) není v posuzované věci pasivně legitimován. Ze skutkových zjištění dovodil, že v době, kdy prof. M. uzavíral se stěžovateli dědickou dohodu (v dědickém řízení po A. M., zemřelé dne 4. 3. 1991), resp. přistoupil na dohodnutý způsob vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byly mezi účastníky sporné nemovitosti zatíženy řádně uplatněným restitučním nárokem, a že tato skutečnost mu nemohla být neznámá. Odkázal na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám; řečeno jinými slovy, jestliže prof. M. měl povinnost podrobit se režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích, a jestliže oprávněné osoby vůči němu účinně uplatnily nárok na vydání věci, pak tato věc v důsledku zmíněné zásady přešla (děděním) na stěžovatele v tom právním stavu (s takovými právními vadami), v jakém byla před uzavřením dědické dohody, tj. s nesplněnou povinností prof. M. je oprávněným vydat. V tomto smyslu Ústavní soud odkázal na konstantní judikaturu obecných soudů, od níž nebylo důvodu se v této věci odchylovat. Pokud jde o další postup, konstatoval, že bude na obecných soudech, aby s přihlédnutím k závaznosti tohoto nálezu, po doplnění dokazování stran tvrzené existence důvodů svědčících pro vydání posuzovaných nemovitostí, které až dosud pro odlišný právní názor na postavení stěžovatelů zůstaly stranou jejich pozornosti, ve věci nově rozhodly.
Výše citovaným nálezem Ústavního soudu tak byla závazným způsobem vyřešena otázka postavení oprávněných osob a řádně a včas jimi učiněné výzvy k vydání věci i otázka povinných osob ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. II. senát Ústavního soudu neshledal důvod, aby se v nyní projednávané věci od uvedených závěrů odchýlil. V tomto směru učiněné námitky stěžovatelů a jejich rozsáhlá polemika s judikaturou Nejvyššího soudu i se závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích, v nichž byl plně respektován právní názor Ústavního soudu vyslovený ve zrušujícím nálezu (srov. §82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jsou bezpředmětné.
Povinností obecných soudů po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu tedy bylo zabývat se toliko tvrzenou existencí důvodů svědčících pro vydání předmětných nemovitostí, tj. zda nabytí nemovitostí právními předchůdci stěžovatelů bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, popř. zda byli zároveň i protiprávně zvýhodněni při jejich koupi.
Stěžovatelé v této souvislosti namítají neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů a zpochybňují z nich vyvozené právní závěry obecných soudů, že jejich právní předchůdci nabyli sporné nemovitosti za cenu nižší o 27, 22 % než jaká měla být tato cena podle tehdy platného cenového předpisu, i na základě protiprávního zvýhodnění s ohledem na tehdejší angažovanost prof. M.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je primárně záležitostí obecných soudů, přičemž skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního je relevantní pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V projednávané věci Ústavní soud porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces neshledal. Po vydání zrušujícího nálezu soud prvního stupně dle pokynů Ústavního soudu velmi rozsáhle doplnil dokazování a přehledným a důkladným způsobem se zabýval hodnocením jednotlivých předpokladů pro vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za situace, kdy vedlejší účastníci tvrdili, že prof. M. a jeho žena nabyli nemovitosti za cenu nižší, než jaká byla jejich skutečná hodnota podle tehdy platných předpisů, provedl dokazování již doloženými znaleckými posudky i výpovědí svědků a znalců a s ohledem na rozdílnou cenu u jednotlivých znalců ustanovil znalcem znalecký ústav, a ze závěrů jím vypracovaného znaleckého posudku, pokud jde o cenu nemovitostí v rozhodné době a charakter předmětné stavby, vycházel. Svůj závěr, že manželé M. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými oceňovacími předpisy, ústavně konformně a velmi podrobně odůvodnil, mj. také odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 301/1998 ze dne 27. 5. 1999 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, nález č. 79, str. 155). Odvolací soud se s jeho postupem zcela ztotožnil, stejně jako se způsobem, jímž se vypořádal s tvrzením vedlejších účastníků, že manželé M. nabyly nemovitosti i v rozporu s dalšími tehdy platnými předpisy a byli proti ostatním zájemcům při prodeji protiprávně zvýhodněni. Protože oba soudy se těmito spornými otázkami v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně zabývaly a vypořádaly se i s námitkami stěžovatelů, které jsou uplatněny v ústavní stížnosti, není třeba, aby Ústavní soud jejich názory a závěry, které není za této situace oprávněn přezkoumávat ani přehodnocovat, opakoval.
Námitka stěžovatelů o neprovedení některých důkazů nemůže obstát. Soud prvního stupně sice neprovedl všechny navrhované důkazy, zdůvodnil však, proč tak neučinil (srov. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, nález č. 49). Jisté pochybení lze spatřovat v tom, že v odůvodnění rozsudku blíže nehodnotil výpovědi svědků Štěpána a Jakeše, to ovšem napravil odvolací soud. I dle názoru Ústavního soudu nemůže toto pochybení samo o sobě výsledek řízení a jeho spravedlnost jako celku ovlivnit.
Námitky stěžovatelů jsou vedeny pouze v rovině obecné polemiky s řádně provedenými a vyhodnocenými důkazy, přičemž na ústavně konformních závěrech obecných soudů nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelů, že nabyvatelé uhradili kupní cenu přesně podle znaleckého posudku, který byl vypracován na základě objednávky státu. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 301/1998, příslušná úprava §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí. Je tedy nerozhodné, zda manželé M. věděli či nevěděli, že kupují předmětné nemovitosti za cenu nižší než byla jejich skutečná hodnota dle platných cenových předpisů.
Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že neměly být vydány ani pozemky, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé jako osoby blízké prof. M., který nabyl předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění, postupovaly obecné soudy v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 508/98 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, nález č. 49, str. 353) podle něhož by bylo proti smyslu restitučních zákonů, aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonných podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného stejnou fyzickou osobou spolu se stavbou, kterou je povinná osoba povinna oprávněné osobě vydat. Jak upozornil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, také v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 118/98 zaujal Ústavní soud právní názor, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích by nemělo být chápáno jako "absolutní" překážka pro vydání pozemku, která by bránila vydání věci při splnění podmínek stanovených v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je patrné, že soud na jedné straně zvažoval smysl restitučních předpisů, na druhé straně zjišťoval, zda stěžovatelům nebude vydáním pozemků způsobena nová křivda. Dospěl však k negativnímu závěru, když přihlédl k tomu, že účelem předmětných pozemků je, aby byly užívány spolu s domem, zohlednil i skutečnost, že stěžovatelé nejsou vlastníky ani přístupové cesty k předmětným nemovitostem a jejich nevydáním by byly založeny další možné soudní spory do budoucna.
Argumentace stěžovatelů vycházející z výroku Ústavního soudu, jímž byl zamítnut návrh na zrušení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/1998, publ. pod č. 83/1999 Sb.), není případná, neboť z důvodů popsaných v předchozím odstavci není rozhodnutí obecných soudů o povinnosti stěžovatelů vydat spolu s domem i předmětné pozemky s tímto nálezem v rozporu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu