ECLI:CZ:US:2009:2.US.1795.08.1
sp. zn. II. ÚS 1795/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo: 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2007 č. j. 13 C 294/2004-190, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2007 č. j. 13 C 294/2004-194, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2008 č. j. 17 Co 348/2007-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 9. 12. 2008 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 294/2004 požadovala stěžovatelka po žalovaných 1) J. C. a 2) V. C., nyní H. zaplacení částky 1.200.000,- Kč s příslušenstvím z titulu řádného nesplacení poskytnutých úvěrů s tím, že uspokojení pohledávky je oprávněna domáhat se pouze z výtěžku prodeje v návrhu označených zastavených nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Trmice. V průběhu řízení vzala stěžovatelka návrh částečně zpět a předmětem sporu tak zůstal nárok ve výši 500.000,- Kč.
Ve věci poté rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 5. 2007 č. j. 13 C 294/2004-190, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2007, č. j. 13 C 294/2004-194, jímž žalobě stěžovatelky vyhověl (výrok III.), když ke splnění požadovaného nároku zavázal J. C. Vůči V. H. nalézací soud ve výroku I. řízení zastavil, a to na základě zpětvzetí návrhu ze strany stěžovatelky, která tak učinila s ohledem na okolnost, že vedlejší účastníci v mezidobí uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, přičemž výlučným vlastníkem nemovitostí se stal pouze J. C. Ve výroku II. soud vyslovil, že stěžovatelka a V. H. nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku pod bodem IV. uložil J. C. povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 19.006,70,- Kč. O nákladech řízení mezi stěžovatelkou a V. H. soud prvního stupně rozhodl podle §146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Vycházel z úvahy, že žalovaní měli ve sporu postavení nerozlučných společníků, a proto nelze v případě zastavení řízení proti druhé žalované uložit zaplacení nákladů řízení tak, jak požadovala stěžovatelka, tedy dle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu.
K odvolání stěžovatelky do nákladového výroku II. předmětného rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2008 č.j. 17 Co 348/2007-208. V odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil argumentaci stěžovatelky v tom smyslu, že ve vztahu k žalované V. H. se jednalo o zpětvzetí důvodně podaného návrhu, jak ale dále zdůraznil, z hlediska míry procesního zavinění na zastavení řízení byl významný i fakt, že stěžovatelka svoji žalobu ještě před zpětvzetím návrhu proti žalované V. H. značně omezila. Odvolací soud proto dovodil, že ve vztahu k druhé žalované nese zavinění na zastavení řízení dle §142 odst. 2 věty první občanského soudního řádu ve větší míře stěžovatelka, která by naopak měla být zavázána zaplatit náhradu nákladů řízení této žalované. Ta se však do výroku o nákladech řízení neodvolala, pročež výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně nelze změnit v neprospěch odvolatele. Z těchto důvodů jej Krajský soud v Ústí nad Labem podle §219 občanského soudního řádu jako věcně správný potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl, že stěžovatelka a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zbývající výroky pod body III. a IV. se týkaly náhrady nákladů řízení mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným, který rovněž podal odvolání.
Stěžovatelka, domnívaje se, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, napadla shora uvedená rozhodnutí ve zmiňovaných částech projednávanou ústavní stížností. V ní označila rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem za nepřezkoumatelné. Podle jejího názoru se dotčený soud nezabýval její argumentací stran procesního zavinění druhé žalované za zpětvzetí návrhu, které vzniklo v důsledku uzavření dohody mezi oběma žalovanými a na jejím základě i ztrátě žalobní legitimace druhé žalované. Dále nebylo z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jasné, o jaké ustanovení občanského soudního řádu ve věci úhrady nákladů řízení mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou se soud opíral. V přímém rozporu s principy spravedlnosti považovala pak stěžovatelka postup soudu, pokud při svém rozhodování zohlednil i zpětvzetí návrhu stěžovatelkou co do části jistiny a příslušenství, které bylo motivováno výhradně snahou o zjednodušení řízení.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by v důsledku vydání napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán do kompetence obecných soudů zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Meritum ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů ve věci nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Je však nutno připustit, že otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole. Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález, sp. zn. II. ÚS 145/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Uvedené požadavky Krajský soud v Ústí nad Labem, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadá, beze zbytku splnil, když zcela srozumitelně vysvětlil, proč rozhodl o nákladech řízení způsobem uvedeným v jeho rozsudku. Rovněž se zabýval i odvolacími námitkami stěžovatelky, s nimiž se dokonce ztotožnil. V souladu s úvahou stěžovatelky v rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem aplikoval ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, nicméně procesní zavinění za zastavení řízení shledal jak na straně stěžovatelky, která v průběhu řízení původně uplatňovaný nárok omezila přibližně o 84 %, tak i na straně druhé žalované, která v důsledku vypořádání společného jmění manželů (obou žalovaných) ztratila v řízení pasivní legitimaci, stěžovatelka proto vůči ní vzala žalobu zpět. Procesní zavinění na straně stěžovatelky ovšem převažovalo, z tohoto důvodu rozhodl odvolací soud tak, jak je ve výroku jeho rozhodnutí uvedeno. Za dané situace tedy postupoval obecný soud v souladu s procesními předpisy, závěry, ke kterým následně dospěl, nepovažuje Ústavní soud za projev svévole, či za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
Poukazuje-li stěžovatelka na to, že odvolací soud při posuzování stejné otázky aplikoval ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu a současně ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu, nelze tuto skutečnost z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit. Na obě ustanovení dotčený soud v daném případě sice odkazoval, ovšem prvně citované aplikoval při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně, resp. odvolání do nich, o druhé citované ustanovení opíral naopak své rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Neobstojí ani poslední výtka stěžovatelky, podle níž je výrazem přepjatého formalismu postup soudu zohledňující při svém rozhodování i stěžovatelčino zpětvzetí žaloby co do výše požadovaného nároku. Stěžovatelka v dané souvislosti zmínila, že ji k tomuto kroku vedla snaha "o zjednodušení řízení (složitého prokazování příslušenství) za situace, kdy bylo zřejmé, že cena zastavených pozemků je tak nízká, že je v extrémním nesouladu s nárokovanou částkou". Stěžovatelkou uváděné zdůvodnění ovšem nemůže nic změnit na tom, že z hlediska procesního bylo shledáno zavinění za zastavení řízení na její straně. V dané souvislosti je vhodné připomenout, že v občanském soudním řízení se plně uplatňuje zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů, zejména však odvolacího soudu, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na shora naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu