ECLI:CZ:US:2009:2.US.1797.09.1
sp. zn. II. ÚS 1797/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Čápem, se sídlem Divadelní 8, Jihlava, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 7. 2009 sp. zn. 11 Nt 212/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 9 To 374/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 7. 7. 2009 obrátil na Ústavní soud se žádostí o přešetření postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel přípisem Ústavního soudu vyzván, aby vady podání ve lhůtě k tomu stanovené odstranil. Dne 21. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou za stěžovatele sepsal jeho právní zástupce pro řízení před Ústavním soudem. Vady stěžovatelova podání tak byly zhojeny. K dalším podáním, které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal však již Ústavní soud nemohl přihlížet, neboť nebyly sepsány jeho právním zástupcem, tak jak to ukládá ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel se v kvalifikovaně sepsané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako loupež podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 2. 2009 kolem 17,00 hodiny v bytě na ulici Havlíčkova č. 103 v Jihlavě za užití násilí po úderu pěstí do obličeje přinutil L. B. k vydání klíčů od specifikovaného vozidla, jehož hodnota činí asi 10.000,- Kč, přičemž se činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Okresní soud v Jihlavě rozhodl usnesením ze dne 4. 7. 2009 sp. zn. 11 Nt 212/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 9 To 374/2009, o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů ústavní stížností. Namítl, že vazební důvody v jeho věci nejsou dány, neboť neexistují žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit obavu, že by měl uprchnout nebo se skrývat nebo v jednání, pro které je stíhán, pokračovat. Připomíná, že v přípravném řízení na policii vypovídal, nikterak tedy průběh řízení nemařil, byl řádně zaměstnán a má stálé bydliště, které sdílí se svou družkou. Stěžovatel tvrdí, že se popsaného jednání nedopustil. Obvinění je podle jeho názoru postaveno na tvrzení poškozeného, jenž je však údajně osobou nevěrohodnou, neboť již byl trestně stíhán a nadužívá návykové látky.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadeným usnesením obecných soudů spatřuje Ústavní soud ve tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebních důvodů.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích, nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v §67 písm. a) a c) trestního řádu, tj., že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, a že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Námitky stěžovatele, že v odůvodnění rozhodnutí soudy přesně nekonkretizovaly důkazy, které by jej ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly, nebo že se nezabývaly věrohodností poškozeného, nejsou v dané věci relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou zabývat až orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy, v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/02). Pokud bude v případě stěžovatele podána obžaloba, stěžovatel bude mít procesní prostor uplatnit svá tvrzení vztahující se k otázce naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu v rámci dalšího stadia trestního stíhání.
Stran označených vazebních důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v uvedených ustanoveních. Stěžovatel se podle zjištění obecných soudů dlouhodobě zdržuje mimo adresu trvalého bydliště, neboť jezdí s pojízdnou čistírnou peří. Jako kontakt na sebe udává pouze telefonní číslo své družky. Stěžovatel je stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista, hrozí mu vysoký trest v rozmezí od 7 let a 8 měsíců do 13 let a 4 měsíců. Stěžovatel má velmi bohatou trestní minulost - byl mnohokrát uznán vinným, zejména ze spáchání trestných činů proti majetku, proti svobodě a lidské důstojnosti. Naposledy byl za trestný čin podle §235 odst. 1 trestního zákona odsouzen dne 7. 4. 2004, kdy uložený trest vykonal dne 7. 3. 2008. Dne 2. 7. 2009 byl zadržen při spáchání přestupku proti majetku, kterého se měl dopustit v prodejně Kaufland. Podle názoru obecných soudů je obava z útěku a pokračování v trestné činnosti v případě stěžovatele naplněna.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu útěkovou a předstižnou obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě vyložena. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu