ECLI:CZ:US:2009:2.US.1805.08.2
sp. zn. II. ÚS 1805/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Markétou Lajpertovou, advokátkou se sídlem Vysoká 267/I, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 11. 2007 č. j. 7 C 11/2003-89 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008 č. j. 20 Co 40/2008-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jeho záležitost nebyla údajně projednána "spravedlivě nezávislým a nestranným soudem".
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení zahájeném u Okresního soudu v Kladně domáhal po žalované J. K. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 323.700,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o smluvní sankci sjednanou v listině nazvané "Prohlášení o uznání dluhu", v níž vedlejší účastnice uznala svůj dluh vůči stěžovateli v celkové výši 155.000,- Kč z titulu nedoplatku nájemného a z titulu osobní půjčky (v podstatě se však jednalo rovněž o nedoplatky nájemného) a zavázala se současně stěžovateli uhradit poplatek z prodlení ve výši 2 promile z dlužné částky za každý den prodlení, jdoucím od 6. 12. 1999 do úplného zaplacení. Dle stěžovatele tak byla mezi účastníky pro případ prodlení se zaplacením dluhu sjednána smluvní pokuta, byť byla v listině označena jako poplatek z prodlení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 5. 11. 2007 č. j. 7 C 11/2003-89 stěžovatelem podanou žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil stěžovateli v tom smyslu, že strany sporu, i přes uvedené slovní vyjádření "poplatek z prodlení", měly v daném případě skutečně na mysli sankční platbu, která svým charakterem odpovídá smluvní pokutě, nicméně, jak dále dodal, tato sankce nebyla platně sjednána. Listina obsahující příslušné ujednání nebyla ze strany stěžovatele podepsána, přičemž ke svému opačnému tvrzení stěžovatel i přes poučení soudu nenabídl žádný důkaz. Soud prvního stupně považoval ujednání o smluvní pokutě za neplatné i z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy. Sankci ve výši 0,2 % denně, což by odpovídalo 73 % dlužné částky ročně, označil s ohledem na význam a výši zajištěné povinnosti jako neúměrně vysokou. Nadto smluvní pokuta jako závazek akcesorický k závazku hlavnímu by se mohla vztahovat pouze k částce 35.000,- Kč, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 29/2001, nikoliv již ke zbývající části dluhu, ohledně něhož byla žaloba pravomocně zamítnuta.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2008 č. j. 20 Co 40/2008-118. Po právní stránce se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých Okresním soudem v Kladně v tom smyslu, že podle jeho názoru v dané věci si účastníci pro případ opožděné platby dluhu sjednali poplatek z prodlení, jak jej i slovně vyjádřili. Uvedené vyvozoval z listiny nazvané "Prohlášení o uznání dluhu" ze dne 3. 12. 1999, posuzované v kontextu smlouvy o nájmu nemovitosti, domu č. p. 122 ve Slaném, Kynského ulici (s výjimkou bytu v prvním patře o jedné místnosti), a související parcely č. 77, dále v kontextu dohody o ukončení této smlouvy a dalších úkonů účastníků. Termín poplatek byl v těchto listinách použit v souvislosti s prodlením s placením nájemného. Projev vůle účastníků vyjádřený v předmětném "Prohlášení o uznání dluhu" podle jeho názoru směřoval právě k této sankci, protože však nešlo o případ, s nímž by zákon dle ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), spojoval povinnost platit poplatek z prodlení, jednalo se o neexistující sankci. Závěru, podle něhož účastníci měli na mysli poplatek z prodlení, nasvědčovalo i samotné chování stěžovatele, který v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 29/2001, opíraje se o totožnou listinu, požadoval před změnou žaloby po vedlejší účastnici zaplacení dluhu spolu s příslušenstvím, které označil jako smluvní úrok z prodlení ve výši 2 promile za každý den prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení. Sám stěžovatel tedy dovozoval, že jde o příslušenství uvedené pohledávky, nikoliv samostatný majetkový nárok, jež smluvní pokuta představuje. Z výše uvedených důvodů nepovažoval odvolací soud nárok stěžovatele na zaplacení částky 323.700,- Kč z titulu smluvní pokuty za opodstatněný, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, byť částečně z jiných důvodů, potvrdil.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutí obecných soudů označil za rozporná s "prostým logickým uvažováním", jakož i s vykonanými skutkovými zjištěními. Vyjádřil nesouhlas se závěry obou soudů o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, zejména se ohradil proti rozhodnutí odvolacího soudu, který v daném případě dovodil, že vůlí stran bylo sjednat neexistující sankci. Podle stěžovatele by takovéto jednání stran postrádalo jakýkoliv racionální základ. Zdůraznil, že to byla vedlejší účastnice, kdo předložil návrh předmětné sankční platby, a on coby právní laik jej akceptoval v domnění, že se jedná o návrh smluvní pokuty. V této situaci měla být proto aplikována zásada, podle níž je třeba ujednání vykládat v neprospěch toho, kdo je použil jako první, a současně k ochraně dobré víry toho, komu byl právní úkon určen, tedy stěžovatele. Za absurdní pak označil názor soudu, že projev vůle účastníků směřoval k sankci zajišťující úhrady spojené s bydlením. Odvolací soud ujednání obsažené v předmětném "Prohlášení o uznání dluhu" nesprávně vztáhl k platbám plynoucím z dříve uzavřené nájemní smlouvy, kde však předmětem pronájmu byly zcela výlučně nebytové prostory, nikoliv prostory určené k bydlení. Pokud soud dále vycházel z této smlouvy o nájmu, v níž byl sjednán v souvislosti s prodlením placení nájemného poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně, je toto odlišné od sankční platby 2 promile denně sjednané v prohlášení o uznání dluhu. Stěžovatel byl přesvědčen, že mu nelze klást k tíži ani změnu žaloby učiněnou v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 29/2001, neboť jejím prostřednictvím "pouze upřesňoval svůj požadavek" vyplývající z prohlášení o uznání dluhu. Shora naznačená pochybení obecných soudů vedly stěžovatele k závěru, že mu byla odepřena ústavně zaručená soudní ochrana vůči dlužníkovi. Odvolací soud zamítl údajně jeho žalobu zcela svévolně, "v příkrém rozporu s prioritním principem spravedlnosti", opíraje se o přepjatě formalistický výklad pojmu "poplatek z prodlení". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil toto rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se proto zabýval argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti. Její těžiště tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce platnosti ujednání o sankční platbě obsažené v listině "Prohlášení o uznání dluhu". Stěžovatel se domnívá, že soudy nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly tak k nesprávným právním závěrům, na základě nichž jeho návrh zamítly. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Pochybení tohoto charakteru ovšem Ústavním soudem zjištěno nebylo. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele v předchozím řízení zabývaly a řádně, ústavně konformním způsobem vyložily, proč sankční ujednání uzavřené mezi účastníky nepovažovaly za platné. Obecné soudy přitom rozhodovaly ve shodě s právním rámcem dopadajícím na předmětnou věc (zejména §35, §39, §43a a §544 a násl. občanského zákoníku), přičemž nelze dovozovat, že by ve věci relevantní ujednání o sankční platbě interpretovaly způsobem, který by vykročoval z obsahu obvyklých výkladových metod, jimiž se zjišťuje obsah právních úkonů. Ve světle těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že závěry odvolacího soudu jsou absurdní, svévolné či dokonce přepjatě formalistické, jak tento uvádí ve své stížnosti.
Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožnil, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle učiněných zjištění obecné soudy v projednávaném případě v plné míře shora uvedené požadavky dodržely.
Pokud jde o porušení čl. 90 Ústavy, je třeba uvést, že tato ustanovení jsou především normou kompetenční. Vymezují působnost obecných soudů v oblasti soukromého práva a jejich místo v systému orgánů státní moci a bezprostředně z nich nějaká subjektivní práva pouze jedné strany sporu dovodit nelze.
S ohledem na výše naznačené Ústavní soud uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu