ECLI:CZ:US:2009:2.US.1865.08.1
sp. zn. II. ÚS 1865/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem Kladenská 5, Praha 6, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 18. 10. 2005 č.j. FŘ-11772/13/05, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 čj. 8 Ca 347/2005-67 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 8 Afs 155/2006-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně i právo na poskytnutí zákonné ochrany právům vyplývající z článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 347/2005, z něhož vyplynulo, že stěžovatel se v řízení zahájeném u tohoto soudu dne 23. 12. 2005 domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 18. 10. 2005 čj. FŘ 11772/13/05, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2002 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 9 (dále jen "správce daně") dne 30. 11. 2004 čj. 274394/04/009912/4631, jímž byla stěžovatelem vykázaná částka nadměrného odpočtu 209.016,- Kč snížena o 117.700,- Kč a nadměrný odpočet vyměřen v částce 91.316,- Kč. Správce daně vyloučil z nároku na nadměrný odpočet mimo jiné částku 99.000,- Kč, uvedenou na faktuře č. 2002-028 vystavené jménem společnosti Agentura Loma, s.r.o., za zprostředkování reklamy na koncertu K. S. v Pražské lucerně 27. 12. 2002, a to z toho důvodu, že stěžovatel neprokázal přijetí předmětného zdanitelného plnění. Městský soud v Praze rozhodl o věci rozsudkem ze dne 12. 9. 2006 čj. 8 Ca 347/2005-67, jímž žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal, že by finanční orgány při svém rozhodování porušily zákonem stanovené povinnosti a vydaly nezákonné rozhodnutí. Z totožných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, jež proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2008 čj. 8 Afs 155/2006-99 zamítl.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti správním soudům vytkl, že nenapravily procesní pochybení finančního ředitelství, které v rámci odvolacího řízení "nezákonně" vrátilo věc správci daně k opakovanému provedení výslechu svědků. Nesouhlasil s názorem správních soudů, že se tak stalo v souladu s ustanovením §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), neboť měl za to, že takový postup zákon umožňuje jen tehdy, jsou-li splněny podmínky dané §49 odst. 2 daňového řádu. V souzeném případě došlo podle jeho názoru také k porušení ustanovení §26 odst. 2 daňového řádu, neboť opakované výslechy svědků v rámci odvolacího řízení prováděli pracovníci správce daně, kteří se podíleli na rozhodování v nižší instanci. Opakované výslechy svědků dále byly provedeny "bez toho, aniž by správce daně seznámil stěžovatele s tím, že tyto důkazy se provádějí v první instanci". Stěžovateli tak bylo odepřeno právo polemiky se závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů správcem daně, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, práva na spravedlivý proces a práva na veřejné projednání věci.
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž vyslovil názor, že skutkový stav, zjištěný v průběhu jednotlivých řízení, byl v nesouladu s právními závěry správních a soudních orgánů. Namítal, že neprovedením důkazů a neobjektivními závěry, přijatými v průběhu daňového a soudního řízení, mu byla odňata možnost důkazními prostředky vyvrátit chybný závěr správce daně. Dle svého vyjádření poskytl stěžovatel správci daně potřebná vysvětlení, doložil je písemnými podklady a návrhy na výslechy svědků, čímž splnil svou povinnost prokázat skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Faktickou stránku věci pak doložil svědeckou výpovědí I. D., bývalého jednatele Agentury LOMA s.r.o., jehož výpověď však správní orgán v rámci hodnocení důkazů zpochybnil. Pominul přitom, že obsah výpovědi je zaznamenán v protokolu, který je veřejnou listinou, a jejímuž obsahu svědčí podle názoru stěžovatele presumpce správnosti. Požadoval-li správce daně nadto po tomto svědkovi, aby prokázal, že plnění provedl, jednalo se dle stěžovatele o požadavek jdoucí nejen nad rámec předmětného daňového řízení, ale i pro stěžovatele nesplnitelný, neboť měla být prokázána skutečnost, na které se nepodílel. Výslechy dalších dvou navržených svědků, M. K. a V. D., nebyly finančními orgány provedeny vůbec z důvodu jejich údajné nekontaktnosti, což mu ale nemohlo být přičítáno k tíži. S ohledem na výše uvedené skutečnosti závěrem stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo poznamenáno výše, je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují správní soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V dané věci finanční orgány a správní soudy na základě důkazních prostředků předložených stěžovatelem dospěly k závěru, že neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §31 daňového řádu. To znamená, že stěžovatel i přes opakované výzvy neprokázal přijetí zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na daňovém dokladu vystaveném Agenturou LOMA s.r.o., tedy neprokázal skutečnosti, které by jej opravňovaly ve smyslu §19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, k uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
Meritum stížnostní argumentace tvoří polemika stěžovatele se shora citovanými závěry finančních orgánů a správních soudů, v níž však převážně opakuje námitky, které uplatnil již v průběhu předcházejícího řízení. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak finanční ředitelství, tak i oba správní soudy se s argumentací stěžovatele již řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně přitom shledaly za postačující a odpovídající ustanovení §2 a §31 daňového řádu. Vznáší-li proto stěžovatel nyní opakovaně námitky stran hodnocení důkazů a právního posouzení otázky důkazní povinnosti daňového subjektu, nezbývá Ústavnímu soudu na tomto místě než připomenout ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud také jednoznačně deklaroval, že pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mohou mít ústavně právní relevanci jen ve výjimečných případech. Za takové označil případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V projednávaném případě pochybení tohoto charakteru Ústavní soud neshledal. V řízení bylo zkoumáno, řečeno velmi obecně, zda jsou splněny podmínky pro uznání nároku stěžovatele pro nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty či nikoliv. Daňové orgány v této souvislosti vyložily, na základě jakých skutečností tento nárok nepřiznaly, reagovaly na námitky stěžovatele a umožnily mu, aby se ochrany svých práv domáhal všemi procesními prostředky, které právní řád v dané věci připouští. Rovněž správní soudy se v navazujícím přezkumném řízení náležitě zabývaly všemi souvislostmi a vyvodily závěry, jež, poměřováno kriterii shora uvedenými, z ústavně právního hlediska zcela obstojí. Na odůvodnění jejich rozhodnutí proto k námitkám stěžovatele, zejména stran hodnocení výpovědi svědka I. D. a neprovedení výslechu navržených svědků, s nimiž se Nejvyšší správní soud vypořádal na č. l. 102 a 103 a Městský soud v Praze na č. l. 74 a 75, lze proto v tomto směru pro stručnost pouze odkázat.
Nedůvodnými byly shledány výtky stěžovatele týkající se údajných procesních vad, které měly zatížit daňové řízení. Ústavní soud se stejně jako správní soudy neztotožňuje s názorem stěžovatele, že postup finančního ředitelství byl nezákonný. Finanční ředitelství využilo možnosti, kterou mu dává zákon v ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu, aby napravilo pochybení správce daně, jenž vyslechl svědky bez vědomí stěžovatele jako daňového subjektu, proto daňový spis vrátilo správci daně a uložilo mu provést tyto výslechy znovu řádným procesním způsobem. V souladu s ustanovením §50 odst. 3 daňového řádu je odvolací orgán oprávněn v rámci odvolacího řízení výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení, anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty, přičemž jeho oprávnění není vázáno na splnění podmínek podle §49 odst. 2 daňového řádu. Stěžovatelem předkládaný výklad v tomto ohledu postrádá oporu v zákoně. Rovněž ustanovení §26 odst. 2 daňového řádu nelze aplikovat způsobem, jak to činí stěžovatel. Podle citovaného ustanovení je pracovník správce daně z daňového řízení vyloučen v případě, že se v téže věci zúčastnil daňového řízení jako pracovník správce daně jiného stupně. V daném případě finanční ředitelství vrátilo spisový materiál v rámci odvolání k odstranění vad správci daně prvého stupně, jehož pracovníci pak prováděli jednotlivé úkony související s opakovanými výslechy svědků, přičemž vystupovali jako pracovníci finančního orgánu prvního stupně, nikoliv jiného stupně. Jejich působení tak nelze v žádném případě považovat za účast na daňovém řízení v téže věci v jiném stupni ve smyslu ustanovení §26 odst. 2 daňového řádu.
Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele, zejména ne čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť - jak vyplývá ze spisového materiálu - nebylo stěžovateli v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u Městského soudu v Praze a posléze u Nejvyššího správního soudu domáhal. Nelze také spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že dotčené orgány s respektováním zásady volného hodnocení důkazů hodnotily provedené důkazy určitým způsobem. Ústavní soud konstatuje, že jak finanční ředitelství, tak i správní soudy přezkoumaly rozhodnutí správce daně s náležitou pozorností, vycházely z konkrétních důkazních prostředků založených ve správním spise, přičemž oběma stranám bylo umožněno se k věci vyjádřit. Jejich postup tak nelze označit za svévolný, naopak, Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení článku 90 Ústavy, pak s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje obecné principy soudní moci, nikoliv však konkrétní základní právo či svobodu. Z tohoto hlediska se tedy nelze podle názoru Ústavního soudu uvedeného článku samostatně dovolávat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu