ECLI:CZ:US:2009:2.US.1902.07.1
sp. zn. II. ÚS 1902/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., advokátem nezastoupené, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 24. května 2007, č. j. 1905/SZ/2007, a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 16. března 2007, č. j. 33698/2007/MOS, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. července 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi, resp. postupem rozhodujících orgánů, došlo k porušení jejích základních práv; konkrétně uvedla právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo rodiny stěžovatelky na právní jistotu a spravedlnost zaručenou čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a v důsledku toho i právo její rodiny na pomoc v hmotné nouzi zaručené čl. 30 odst. 2 Listiny a zákaz diskriminace podle čl. 14 Úmluvy.
Magistrát města Most, odbor sociálních věcí, napadeným rozhodnutím s účinností od 1. 3. 2007 snížil stěžovatelce dávku pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na bydlení z částky 3.011 Kč na 506 Kč měsíčně. Krajský úřad (rozhodnutím nyní napadeným) stěžovatelčino odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zcela chybí výklad toho, jak dospěl právě ke konkrétní přiznané částce. Odvolací orgán pak tento nedostatek nezhojil, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí vykazuje stejný deficit. Stěžovatelka dále zpochybňuje výši svého příjmu, která byla pro stanovení výše nároku použita. Konečně nesouhlasí s tím, jak správní orgány z hlediska posuzování nároku na dávku zařadily jejího manžela.
Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, musel nejprve zkoumat, zda vůbec jsou splněny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovené předpoklady pro to, aby bylo možno se návrhem zabývat meritorně. Hodnotil tedy návrh z hlediska jeho formálních náležitostí a ostatních podmínek jeho projednání, a to existence řádného zastoupení stěžovatelky advokátem, a podmínky dané ustanovením §75 odst. 1 vyžadující před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který může rozhodující orgán odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Uvedené předpoklady zde splněny nebyly.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti sdělila, že zároveň s ústavní stížností podala proti napadeným správním rozhodnutím i žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V takových případech obvykle Ústavní soud návrhy rovnou odmítá jako nepřípustné pro nevyčerpání všech dostupných prostředků poskytnutých stěžovateli právním řádem k ochraně jeho práv. Než v tomto konkrétním případě se s ohledem na možnost aplikace ustanovení §68 písm. e) soudního řádu správního ve spojení s §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, správním soudem a pochybnosti stran ústavnosti této kompetenční výluky, rozhodl s dalšími úkony ve věci vyčkat do doby rozhodnutí krajského soudu, eventuálně do doby rozhodnutí o následné kasační stížnosti. Stěžovatelku soudce zpravodaj o tomto postupu vyrozuměl ihned po obdržení ústavní stížnosti prostřednictvím její zástupkyně dopisem ze dne 22. 8. 2007, jímž ji zároveň žádal, aby po skončení soudního přezkumu o jeho výsledku Ústavní soud neprodleně informovala.
Vzhledem k dlouhé odmlce pak soudce zpravodaj žádal stěžovatelku přípisem ze dne 19. 1. 2009, zaslaným na adresu její advokátky Mgr. M. N., advokátní kancelář W. & P. se sídlem v Brně, o sdělení, v jakém stadiu se soudní přezkum napadeného rozhodnutí nachází. Poté, co se přípis vrátil jako nedoručený s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý, zjistil soudce zpravodaj v evidenci České advokátní komory, že Mgr. M. N. byla ze seznamu advokátů vyškrtnuta.
Stěžovatelka tak vystupovala v dané fázi řízení nezastoupena advokátem. Protože kogentní ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bezpodmínečně vyžaduje, aby stěžovatel - fyzická osoba byl zastoupen advokátem po celou dobu řízení o ústavní stížnosti, vyzval soudce zpravodaj stěžovatelku ke splnění této povinnosti a stanovil k tomu 30 denní lhůtu. Současně se stěžovatelce dostalo poučení o následcích nesplnění výzvy v dané lhůtě.
Z údajů na doručence vyplývá, že za den doručení je třeba považovat 12. 2. 2009 (čtvrtek); zásilka byla doručujícím orgánem uložena dne 2. 2. 2009, ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §50c odst. 4 občanského soudního řádu se tak za den doručení považuje poslední den následné desetidenní lhůty. Navíc pak stěžovatelka zásilku dodatečně (dne 17. 2. 2009) skutečně osobně převzala. Ovšem nijak na ni nereagovala a plnou moc pro advokáta, jíž by existenci řádného zastoupení v řízení doložila, do dne rozhodnutí o návrhu Ústavnímu soudu nepředložila. Poskytnutá lhůta tedy uplynula marně.
Soudce zpravodaj byl proto nucen postupovat ve smyslu výše zmíněného poučení a její návrh dle ustanovení §43 odst. 1 lit. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Nad rámec uvedeného soudce zpravodaj dodává, že by se návrhem vzhledem k principu subsidiarity, který řízení o Ústavní stížnosti ovládá, s největší pravděpodobností stejně nebylo možno věcně zabývat. Dotazem v příslušné kanceláři Krajského soudu v Ústí nad Labem soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatelčina správní žaloba proti nyní napadeným rozhodnutím byla usnesením sp. zn. 42 Cad 145/2007 odmítnuta jako nepřípustná, s tím, že je dána shora zmiňovaná kompetenční výluka. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v říjnu 2008 kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud zatím nemohl rozhodnout, neboť se dosud nepodařilo shromáždit a zaslat mu veškerý potřebný spisový materiál o správním řízení. Dále soudce zpravodaj zjistil z řízení vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 826/06 a sp. zn. III. ÚS 2167/07 o skutkově obdobných návrzích stěžovatelky týkajících se rozhodování o dávkách sociální péče, že zde již Nejvyšší správní soud rozhodl (rozsudky č. j. 3 Ads 68/2008-80 a č. j. 3 Ads 112/2008-40). Těmito rozsudky napadená usnesení krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že předmětná rozhodnutí správních orgánů o snížení příspěvku na živobytí ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, nelze na základě ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. vyloučit ze soudního přezkumu. Takovéto rozhodnutí totiž není podřaditelným pod ust. §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., a nelze jej podřadit ani pod ust. §34 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Nejvyšší správní soud dovodil, že krajský soud v daných případech ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. aplikoval na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, přičemž je zřejmé, že rozhodnutí o nich není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ve vztahu ke správním rozhodnutím nyní posuzovaným lze předpokládat, že s kasační stížností stěžovatelky naloží Nejvyšší správní soud stejně - rozhodnutí krajského soudu zruší a věc mu vrátí s pokynem zabývat se její obsahovou stránkou. Za této situace tedy bylo podání ústavní stížnosti předčasné (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když z principu subsidiarity, coby pojmového znaku ústavní stížnosti, vyplývá požadavek předchozího vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jinými slovy Ústavní soud má zasahovat na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. I kdyby tedy přezkumu obsahu ústavní stížnosti nebránil neodstraněný deficit zastoupení stěžovatelky advokátem, nezbylo by soudci zpravodaji, než za daných okolností její návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj