ECLI:CZ:US:2009:2.US.1931.09.1
sp. zn. II. ÚS 1931/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. Ř., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem Advokátní kanceláře v Praze,Václavská 316/12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 16. 11. 2006 č.j. 60 Co 361/2005-236 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 8. 2005 č.j. 6 C 207/2003-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo určeno, že vůči žalobci - Finančnímu úřadu ve Zlíně - je právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelé E. T., který dne 20. 6. 2000 učinil daňový dlužník- M. K. (matka stěžovatelky). Lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozuje stěžovatelka od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, č.j. 30 Cdo 3480/2007-276, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání, neboť dle názoru Nejvyššího soudu se v případě rozhodnutí odvolacího soudu nejednalo o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka nenapadá.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v pořadí druhým rozhodnutím bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně rozhodnuto, že je vůči žalobci právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelé E. T., učiněný matkou stěžovatelky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči daňovému dlužníku M. K., vymahatelnou pohledávku přiznanou v celkové výši 7 978 789,56 Kč. Na místo M. K. nastoupila její jediná právní nástupkyně - žalovaná stěžovatelka (vnučka zemřelé), která dědictví neodmítla a bylo jí potvrzeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2001, č.j. D 2152/97-186, s tím, že čistá hodnota jmění zůstavitelky a dědictví činila 6 342 267,50 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil existenci aktivní věcné legitimace žalobce, jakož i pasivní věcné legitimace stěžovatelky a dále i splnění všech podmínek odporovatelnosti. Stěžovatelka, která je ve vztahu k daňovému dlužníkovi M. K. osobou blízkou ve smyslu ust. §116 a §117 obč. zák., neprokázala vynaložení "náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu daňového dlužníka zkrátit odmítnutím dědictví (odporovatelným právním úkonem) uspokojení žalobcovy pohledávky. Obrana stěžovatelky spočívající v poukazu na předluženost dědictví, nemohla obstát, neboť jak vyplývá z citovaného usnesení o potvrzení dědictví, čistá hodnota jmění zůstavitelky byla zjištěna ve výši 6 342 267,50 Kč a dědictví tedy nebylo předluženo.
Krajský soud v Brně se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dále uvedl, že splnění podmínek odporovatelnosti z časového hlediska je nutno posuzovat nikoliv pouze k okamžiku, kdy došlo k odmítnutí dědictví, ale též až k okamžiku, kdy nastupující dědic dal najevo svou vůli dědictví neodmítnout. Samotné odmítnutí dědictví do úvahy přicházejícím dědicem totiž ještě neznamená, že další nastupující dědic má z tohoto úkonu objektivně zjistitelný prospěch, neboť ten je založen až jeho projevem vůle, že dědictví neodmítá, byť již ke dni smrti zůstavitele. Nastupující dědic by objektivně nemohl vykonávat "náležitou pečlivost"k prokázání, že nemohl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele poznat, jestliže by tato jeho povinnost byla vázána na okamžik, kdy jako dědic v dědickém řízení doposud nevystupuje. Na základě provedeného dokazování v souzené věci by však byl procesní výsledek shodný i kdyby průkaz náležité pečlivosti byl vztažen již k okamžiku odmítnutí dědictví. Odmítnutím dědictví došlo objektivně ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce. Ani úkony směřující ke zjištění stavu dědictví z hlediska jeho předluženosti samy o sobě nemohou být dostačující pro závěr o vynaložení "náležité pečlivosti," když i případné odmítnutí předluženého dědictví může být okolností, která pojmově zkracuje uspokojení pohledávky věřitele. Nemohou být výrazem "náležité pečlivosti" také již proto, že se jinak pojmově neváží k rozpoznání absence úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů, ale směřují pouze ke zjištění objektivního stavu dědictví.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy opakovaně řádně nezabývaly jejími námitkami a důkazními návrhy, které v řízení uplatnila, a že s těmito námitkami se řádně nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdí, že v průběhu nalézacího řízení vyvíjela aktivní činnost ke zjištění eventuelního úmyslu M. K. zkrátit své věřitele, a to ve formě zjištění stavu pasiv a aktiv dědictví. Zároveň namítala, že v případě zjištění předlužení dědictví byla zároveň zjištěna objektivní nemožnost úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele odmítnutím dědictví. Při posuzování případného úmyslu dlužníka M. K. zkrátit své věřitele vycházela z premisy, že převzetím předluženého dědictví by se situace jejích tehdejších věřitelů pouze zhoršila.
Závěry obecných soudů vychází z posouzení stavu dědictví až ke dni vydání dědického usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2001, přestože napadaný odporovaný úkon byl učiněn již dne 20. 6. 2000. Stěžovatelka, s poukazem na ust. §175k odst. 3 o.s.ř., namítá, že v průběhu dědictví nastal značný posun ve stavu aktiv a pasiv. Značná část pasiv nebyla v konečném dědickém usnesení vůbec uvedena, neboť v průběhu dědického řízení byla některá jako sporná stěžovatelkou z dědictví vyloučena, případně stěžovatelkou uhrazena. Závěr soudů, že dědictví nebylo předluženo, byl proto v rozporu se skutečným stavem. Stěžovatelka důkazy k prokázání této skutečnosti v průběhu nalézacího řízení navrhovala, soudy však byly odmítnuty jako nadbytečné. Žádný ze soudů se s její námitkou v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal a ani neuvedl, proč důkaz dědickým spisem neprovedl.
Tímto postupem dle názoru stěžovatelky zatížily soudy nalézací řízení vadou, která ve svém důsledku znamenala porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků, neboť jsou naplněny okolnosti ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Zlíně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ústavní soud rovněž již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Argumentace ústavní stížnosti je založena na tvrzení stěžovatelky, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu odmítnutí dědictví.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a s ohledem na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy, zvláště pak odvolací soud vyčerpávajícím způsobem zjišťoval, zda jsou splněny všechny zákonné předpoklady vyžadované ust. §42a obč. zák.
Bylo tedy řádně ověřeno splnění podmínek aktivní i pasivní legitimace odpůrčí žaloby, zjištěno, že věřitel má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, dlužník svým úkonem nastolil stav věřiteli znemožňující nebo ztěžující uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku a stěžovatelka jako osoba blízká neprokázala, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovatelným úkonem věřitele nevěděla ani nemohla vědět, ačkoliv vyvinula náležitou pečlivost.
Z připojeného spisu na rozdíl od tvrzení stěžovatelky vyplývá, že obecné soudy se vypořádaly se všemi uplatněnými námitkami (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V odůvodnění rozhodnutí je velmi podrobně rozvedeno, z jakých důvodů soudy dospěly k závěru, že odmítnutím dědictví objektivně došlo ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávky žalobce. Soudy vycházely z dědického spisu D 2152/97 a měly k dispozici soupis aktiv a pasiv dědictví, přesto dospěly k závěru o nepředluženosti dědictví. Podrobně objasnily, proč úkony stěžovatelky směřující ke zjištění stavu dědictví z hlediska jeho předluženosti samy o sobě nemohou být dostačující pro závěr o vynaložení "náležité pečlivosti" ke zjištění úmyslu dlužníka. Odvolací soud rovněž podrobně objasnil, v čem spočívá rozporuplnost tvrzení stěžovatelky ohledně "náležité pečlivosti". Soudy se důkladně zabývaly i otázkou okamžiku, ke kterému je třeba posuzovat splnění podmínek pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu odmítnutí dědictví. Jejich právní závěry, dovozené na základě skutkových zjištění v tomto konkrétním případě, nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat. Z uvedeného hlediska je rozhodné, že dle zjištění dědictví předluženo nebylo (jeho výše byla vyčíslena na 6 342 267,50 Kč), přičemž skutečnost, že stěžovatelka v průběhu řízení hradila pohledávky zůstavitelky, není způsobilá, s ohledem na jejich výši, závěr o nepředluženosti dědictví zvrátit.
Jestliže soudy postupovaly při hodnocení důkazů, které měly v posuzovaném případě objasnit, zda odmítnutím dědictví došlo či mohlo dojít ke zkrácení práv věřitele a zda stěžovatelka vyvinula "náležitou pečlivost" při zjišťování, zda odmítnutím dědictví nedošlo ke zkrácení práv věřitelů, v souladu s občanským soudním řádem, a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti - při jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor, nemá Ústavní soud důvod co do dosaženého výsledku tento proces dokazování zpochybňovat.
Stejně tak Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat právní závěry dovozené ze zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jen jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (přepjatý formalizmus). Uvedená pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat namítané porušení práv. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry, dle nichž v dané věci bylo prokázáno, že odmítnutím dědictví došlo ke zkrácení práv věřitelů, dědictví nebylo předluženo a stěžovatelka nečinila úkony k zjištění úmyslu dlužníka s "náležitou pečlivosti", nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Nelze ani dovodit excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, zastávaných v judikatuře Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu