ECLI:CZ:US:2009:2.US.1934.09.1
sp. zn. II. ÚS 1934/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 2, 370 21 České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2009, č. j. 22 Co 457/2009-58, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. října 2008, č. j. 7 C 287/2008-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17. října 2008, č. j. 7 C 287/2008-23, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku 7.664 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku I., a dále mu uložil zaplatit žalobci smluvní pokutu v celkové výši 9.040 Kč. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se žalovaným uzavřeli smlouvu o uložení, svozu a zneškodnění odpadu vznikajícího při činnosti žalovaného (hostinská činnost). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce svoji povinnost ze smlouvy splnil, avšak žalovaný svoji povinnost zaplatit žalobci měsíčně fakturované částky nesplnil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 22 Co 457/2009-58, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovými zjištění i právními závěry, které učinil soud prvního stupně (zejména otázka posouzení určitosti smlouvy). Zdůraznil, že žalovaný tím, že se nedostavil k jednání před soudem prvního stupně, přestože byl řádně předvolán, se sám zbavil možnosti tvrdit před soudem skutečnosti a navrhovat důkazy na svoji obranu. K ostatním námitkám, které žalovaný uváděl v odvolání, zaujal stanovisko, že se jedná o nepřípustné novoty ve smyslu §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") , k nimž nemohl přihlédnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k obecným soudům namítá porušení principů řádného a spravedlivého procesu [čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Podle názoru stěžovatele se zejména odvolací soud důsledně nevypořádal s jeho námitkami, které označil jako nepřípustné novoty. Tím založil nerovnost mezi účastníky řízení. Soudnímu rozhodnutí dále chybí přesvědčivost a nedává záruku, že nebylo rozhodnuto v důsledku libovůle a způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezdůvodnil ani dostatečně nereagoval na námitky stěžovatele, lze celé jednání považovat za nadměrný formalismus. Z toho, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami a důkazními návrhy stěžovatele, nezhodnotil je a ani neodůvodnil, proč se jimi nezabýval, stěžovatel dovozuje, že odvolací soud založil protiústavnost svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že se odvolací soud nevypořádal s některými jeho námitkami a důkazními návrhy a ty, jimiž se zabýval, hodnotil jinak, než dle jeho názoru hodnotit měl. K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud odvolací soud námitky stěžovatele směřující proti skutkovému stavu označil jako nepřípustné novoty (§205a o. s. ř.) s tím, že jde o skutečnosti a důkazy, které nastaly před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, nezakládá jeho postup, kdy se jimi z výše uvedeného důvodu odmítl zabývat, protiústavnost rozhodnutí. Je sice pravdou, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné a tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, avšak tato pravidla platí beze zbytku pouze pro řízení před soudem prvního stupně. Pro odvolací řízení v systému neúplné apelace je postup, který zvolil odvolací soud, zcela namístě a neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že se stěžovatel nezúčastnil jednání před soudem prvního stupně a nemohl tak relevantní důkazy a skutečnosti uplatnit, nemá na výše uvedený závěr žádný vliv. Stěžovatel byl řádně předvolán a pouze svou vlastní vinou (z jeho tvrzení vyplývá, že výzvu k převzetí předvolání zřejmě vyhodil) se tak zbavil možnosti navrhovat důkazy a tvrdit skutečnosti pro danou věc významné. S ostatními námitkami stěžovatele, které se týkaly zejména právního posouzení, se pak odvolací soud, byť stručně, vypořádal.
Pokud námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly proti hodnocení důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z napadených rozhodnutí, jež má k dispozici, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly (k otázce nepřípustných novot viz výše), nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu