ECLI:CZ:US:2009:2.US.1936.09.1
sp. zn. II. ÚS 1936/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, 682 01 Vyškov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009 sp. zn. 8. As 26/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 57 Ca 75/2008 s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., a zákona č. 99/1963 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že tato rozhodnutí porušují celou řadu jeho základních práv, které v návrhu vypočítává.
Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně odmítl žalobu proti sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor správní a organizační, o tom, že odkládá věc, kterou stěžovatel svým podáním jako domnělý poškozený inicioval jako podezření ze spáchání přestupku. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl jako opožděně podanou.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shora uvedených rozhodnutí, a po zvážení tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že jí nelze vyhovět, resp. že je třeba ji považovat za nepřípustnou.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti je patrné, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sleduje ochranu svých majetkových práv či zájmů. Pokud stěžovatel jako údajný poškozený podáním oznámení z podezření ze spáchání přestupku sledoval ochranu a zajištění svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpal procesní prostředky občanskoprávní, které mu právní řád k ochraně těchto práv poskytuje. Je totiž nepochybné, že bez ohledu na přestupkové řízení má stěžovatel možnost podat civilní žalobu, jíž se bude proti "údajnému pachateli" domáhat náhrady škody. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatel se obrátil na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho majetkového práva poskytuje.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Návrh na zrušení v ústavní stížnosti vyjmenovaných ustanovení zákonů je návrhem akcesorickým ve vztahu k samotné ústavní stížnosti, a proto sleduje její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj