ECLI:CZ:US:2009:2.US.1972.09.1
sp. zn. II. ÚS 1972/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. D., právně zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 883/5, Praha 5, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě č. j. 1 ZN 2659/2008-32 ze dne 21. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Jihlavě.
Usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor vnější služby, Obvodní oddělení Policie Telč, č.j.; ORJ1-2258-37/TČ-2008-15, ze dne 22. 4. 2009, bylo policejním orgánem ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit T. N. V. tím, že dne 3. 10. 2008 kolem 04:00 hod. uvnitř baru Superstar v Telči, na ul. Hradecká čp. 2, a dále pak na ulici před tímto barem fyzicky napadl kovovou tyčí stěžovatele - hosta baru a způsobil mu zlomeninu levé loketní kosti, zhmoždění předloketní a loketní krajiny a dále zhmoždění obou kolen a pravého bérce. Proti usnesení o odložení věci podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Jihlavě zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkový děj, tak jak se měl podle jeho tvrzení odehrát a nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení, že se ze strany prověřované osoby jednalo o nutnou obranu. Stěžovatel jako poškozený se domnívá, že útoku proti němu se dopustily dokonce tři osoby najednou, a je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin ublížení na zdraví podle ustanoveni §221 odst. 1 tr. zákona mohl být spáchán všemi třemi podezřelými ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr. zákona, přičemž tyto skutečnosti v napadaném usnesení policejní orgán zcela ignoroval.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že orgány činné v trestním řízení neshledaly podmínky k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby a věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložily.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení II.ÚS 361/96, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (usnesení III.ÚS 192/2000, nepublikováno) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanovení §158 a následujících. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci policejní orgán přijal oznámení operačního důstojníka policie o napadení osob, provedl šetření a věc odložil. Stěžovatel využil zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnost, kterou státní zástupce přijal a rozhodl o ní podle §148 odst. 1 trestního řádu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, věcí se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Skutečnost, že věc odložily a stížnost zamítly, nepředstavuje porušení žádného z ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele. Jeho nesouhlas s negativním výsledkem vyřízení podnětu není rozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu