ECLI:CZ:US:2009:2.US.1984.08.1
sp. zn. II. ÚS 1984/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Pardubice, tř. Míru 66, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 17. 4. 2008 ve věci sp. zn. 23 Co 51/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
U obecných soudů se stěžovatel žalobou domáhal určení, že žalované bytové družstvo nemá za stěžovatelem pohledávku ve výši 10.123,90 Kč.
Během odvolacího řízení vzal stěžovatel svůj žalobní návrh zpět, pročež krajský soud napadeným usnesením ve smyslu §222a odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadá stěžovatel (pouze) výrok o nákladech řízení, kterým mu bylo uloženo, aby žalované straně uhradil její náklady řízení před soudy obou instancí.
Stěžovatel si je vědom rezervovaného postoje Ústavního soudu k posuzování ústavněprávního rozměru porušení základních práv a svobod ve sporech o náhradu nákladu řízení, je však přesvědčen, že v daném sporu vybočily obecné soudy zjevně a neodůvodněně z obecně respektovaných standardů interpretace práva a přikročily k interpretační libovůli.
Obecné soudy odůvodnily výrok o nákladech řízení skutečností, že stěžovatel neměl od počátku na podání žaloby naléhavý právní zájem. S tímto závěrem obecných soudů stěžovatel nesouhlasí, neboť ohrožení svého práva a nejisté právní postavení dovozuje z následujících důvodů: a) stěžovatelovo právo z titulu existence nájemní smlouvy se žalovaným na užívání bytu by bylo existencí žalovaným tvrzeného dluhu ohroženo, poněvadž žalovaný by mohl dát stěžovateli výpověď z nájemní smlouvy, b) stěžovatelovo právo na uzavření podnájemní smlouvy by bylo ohroženo, jelikož nájemce v pozici dlužníka k pronajímateli nemá právo na udělení souhlasu pronajimatele s podnájmem, c) stěžovatelovo právo jako člena žalovaného z titulu (spolu)vlastnictví členského podílu v družstvu by bylo existencí žalovaným tvrzeného dluhu ohroženo, neboť žalovaný by mohl stěžovatele z družstva podle stanov vyloučit, d) stěžovatelovo právo na ucházení se o poskytnutí úvěru na volném trhu s peněžními prostředky by bylo ohroženo, protože tento pod sankcí trestní odpovědnosti nemůže sdělit bankovním domům správné údaje o svých případných závazcích a splnit tak obecnou podmínku bankovních ústavů.
Nadto stěžovatel namítá, že žádný z obecných soudů jej nepoučil dle §118a občanského soudního řádu, přestože toto poučení měly soudy poskytnout i k řešení otázky naléhavosti právního zájmu a otázky rozhodnutí o nákladech řízení. I k uvedeným rozhodnutím by totiž měl účastník řízení vědět, zda vylíčil úplně všechny rozhodné skutečnosti, zda navrhl důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení a zda soud nemá za to, že věc je možné posoudit jinak, než podle právního názoru účastníka (stěžovatele).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Při posuzování důvodnosti projednávaného podání musel mít Ústavní soud navíc na zřeteli, že stěžovatel fakticky brojí toliko proti výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Shora uvedené předpoklady ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení, respektive jeho výroku o nákladech řízení, však v posuzované věci zjevně naplněny nebyly.
Posuzovaná ústavní stížnost nadto ve své podstatě představuje z obsahového hlediska pouze opakování argumentů, jež stěžovatel vznesl v rámci odvolacího řízení, přičemž krajský soud se s jeho námitkami v napadeném usnesení ústavně konformním způsobem vypořádal. Vznesením obdobných námitek tak staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další odvolací instance, tedy do pozice, jež mu v žádném případě nepřísluší.
Pouze na okraj proto Ústavní soud konstatuje, že z projednávané ústavní stížnosti nevyplývá žádná zcela přesvědčivá skutečnost, na základě které měly obecné soudy přistoupit k aplikaci §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel jinými slovy neindikuje žádné takové "chování" žalovaného, pro které by mu měla být bez dalšího stanovena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení, zvláště potom v situaci, kdy stěžovatel pokračoval v řízení i poté, co žalovaný před soudem prvního stupně sdělil, že k vymáhání předmětné pohledávky nepřistupuje z důvodu, že nárok je již promlčen (srov. s. 4 napadeného usnesení). Navíc je třeba připomenout, že podmínkou aplikace dispozice §146 odst. 2 občanského soudního řádu je skutečnost, že stěžovatelovo podání bylo důvodné. Tato podmínka však v projednávané věci zjevně splněna nebyla.
Za případné není možno konečně považovat ani tvrzení, že obecné soudy porušily §118a občanského soudního řádu, neboť stěžovatele nepoučily v otázce naléhavosti jeho právního zájmu, ani v otázce nákladů řízení. Smyslem ustanovení §118a je poučit účastníka řízení, že jeho tvrzení jsou neúplná, respektive že k prokázání jeho tvrzení je třeba doplnit dokazování; smyslem tohoto ustanovení však rozhodně není poučit stěžovatele - čehož se fakticky domáhá - že se soud chystá zamítnout jeho žalobní návrh pro nedostatek naléhavého právního zájmu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu