ECLI:CZ:US:2009:2.US.1990.07.1
sp. zn. II. ÚS 1990/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Radko Chudobou, advokátem se sídlem Tachovské nám. 649/3, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2006 č. j. P 316/2004-207 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006 č. j. 12 Co 211/2006-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2007, se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále z čl. 5, čl. 7, čl. 8, čl. 9, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel zejména kritizoval přístup Městského soudu v Praze k otázkám základní školní docházky, resp. problému střídání dvou škol ze strany nezletilých dětí. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že provedl "radikální změnu rozsudku" nalézacího soudu, aniž byl nařízen znalecký posudek, který by posoudil výchovné schopnosti rodičů a jejich osobnost, stejně jako stupeň vázanosti dětí na rodiče. Poslední skupina námitek směřovala do obsazení soudů obou stupňů. Stěžovatel uváděl, že v jeho věci rozhodovaly obecné soudy v jiném složení, než vyplývalo z rozvrhu práce, čímž došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce.
Z připojeného spisového materiálu bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2006 č. j. P 316/2004-207 byly pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu upraveny poměry nezletilých dětí L. K. a V. K. V obou případech soud nezletilé svěřil do výchovy matky, otci - stěžovateli stanovil povinnost platit výživné a upravil styk otce s nezletilými dětmi. K odvolání obou rodičů toto rozhodnutí z větší části potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2006 č. j. 12 Co 211/2006-249, změnil pak rozsah styku stěžovatele s nezletilými dětmi (výrok pod bodem III. rozsudku prvostupňového soudu).
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud především konstatuje, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2006 č. j. P 316/2004-207 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006 č. j. 12 Co 211/2006-249 stěžovatel napadl již dříve ústavní stížností, kterou posléze Ústavní soud usnesením ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 536/07 odmítl jako návrh podaný po lhůtě. Dne 30. 5. 2007 Obvodní soud pro Prahu 8 přistoupil k novému doručení rozsudku odvolacího soudu účastníkům řízení s odůvodněním, že nemá za prokázané převzetí předmětného rozsudku účastníky řízení, a to i přesto, že tito převzetí rozsudku potvrdili do úředního záznamu založeného ve spise. Projednávanou ústavní stížnost (totožnou s předchozí stížností) podal stěžovatel Ústavnímu soudu až po tomto opakovaném doručení.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Tímto rozhodnutím byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006. Včasnost ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje z chybného postupu nalézacího soudu při doručování. Podle stěžovatele došlo k řádnému doručení až dne 1. 6. 2007, kdy byl tento rozsudek Městského soudu v Praze opakovaně doručen jeho obecnému zmocněnci. Od tohoto data také stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti, pročež ústavní stížnost byla podle jeho názoru podána včas. Klíčovou otázku, kterou si tedy musel Ústavní soud položit, je to, kdy se dostalo rozhodnutí o posledním procesním prostředku do právní sféry stěžovatele. Právě od tohoto data se totiž odvíjí lhůta k podání ústavní stížnosti.
V této souvislosti nelze opomenout, že předmět projednávané ústavní stížnosti se shoduje s předmětem již dříve stěžovatelem podané ústavní stížností, která byla dne 23. 4. 2007 odmítnuta. Uvedená skutečnost sama o sobě nezakládá překážku věci rozhodnuté a věc by mohla být projednána, to ovšem za podmínky, že nová ústavní stížnost by byla podána ve stanovené lhůtě. V daném případě, podal-li stěžovatel návrh k poštovní přepravě až dne 31. 7. 2007, je však evidentní, že stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti již uplynula. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Pokud soud prvního stupně v projednávané věci přistoupil k opětovnému doručení rozhodnutí odvolacího soudu, šlo o doručování nadbytečné, které nemohlo mít vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno již napoprvé, což stěžovatel potvrdil do úředního záznamu sepsaného dne 4. 4. 2007 a založeného na č. l. 280 spisu nalézacího soudu. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak bylo nutno odvíjet od data původního doručení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Ze zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu dále plyne, že ústavní stížností nemůže být efektivně uplatněna námitka nesprávného obsazení soudů, aniž by ji stěžovatel předtím vznesl prostřednictvím žaloby pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V této části je tudíž ústavní stížnost nadto návrhem nepřípustným dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec odůvodnění Ústavní soud závěrem dodává, že v současné době byla ústavní stížností napadená rozhodnutí v části týkající se úpravy styku stěžovatele s nezletilými dětmi změněna dosud nepravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 12. 2008 č. j. P 190/2007-416. O odvolání stěžovatele, v němž se domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Blansku a současně i změny ústavní stížností napadených rozhodnutí, bude rozhodovat Krajský soud v Brně. Je zřejmé, že v předmětné věci je dál vedeno řízení. Stěžovatel tak coby účastník řízení může v dalším průběhu řízení disponovat všemi svými procesními právy. Krom jiného má možnost uplatňovat své námitky či vznášet důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry obecných soudů, rozhodujících v předchozích fázích řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj